Vltavín: Katamarán

Severočeskou folkrockovou skupinu Vltavín se zájmem sleduji od jejích demonahrávek. Od počátků oceňuji její smysl pro silné melodie i snahu znít moderně a přitom se nezpronevěřit žánru, z kterého muzikanti vyšli. Bohužel ne vždy se to daří a přes profesionální produkci nového alba má držitel Porty Vltavín stále na čem pracovat. Velkou rezervu vidím zejména v textech.

Po odchodu Miroslava Pilaře, který se v minulosti také výrazně podílel na repertoáru, se z Vltavínu stala kapela jediného skladatele, kapelníka Romana Pirocha. Ten jako textař dokáže nastolit neotřelá témata a zajímavě pracovat se slovy (Katamarán), umí se vyzpívat z osobních prožitků (Ondřejovi), nevyhýbá se dadaismu (Za oknem), avšak bohužel v řadě případů také šlápne vedle. Příkladem je píseň Šance, jejíž první sloka je kýč s "šancí vzbudit sen", a s tmou, která "ztrácí věčnou moc", a situaci nezachraňuje ani zajímavý obraz "omaluj tváře barvou garnátů". Druhá sloka začíná slibně ("na tratích rychlíků a zubatek"), aby autor vše pokazil závěrečným "když tropí blbiny". Nešvarem, který se v písních Vltavínu často opakuje, jsou gramatické rýmy (spánku/vánku, vlaky/vraky v Není na co čekat) prostřídané s asonancemi (držím/pružin v téže skladbě). Úplně mě pak zvedají ze židle rýmy "rozkývaj/zaznívaj" nebo "nenosej/honosej" ve Frýdlantském jazzu.

Mnohem zajímavější je Vltavín po stránce aranžérské a interpretační. Šest členů je dost na to, aby se kapela mohla v jednotlivých písních pořádně vyřádit. V tomto ohledu je nutné zmínit Davida Turka, který střídá trubku (Frýdlantský jazz) s akordeonem (Ondřejovi, Za oknem) a klávesami (Není co čekat s nápodobou vibrafonu). Mnohem více než u běžných folkových skupin vystupuje v písních Vltavínu do popředí také baskytara Libora Nekováře (opět Není na co čekat, Frýdlantský jazz).

Pominu-li dva duety, ve kterých si zazpívá Soňa Zamrzlová, střídají se za pěveckým mikrofonem kapelník Roman Piroch a Nicol Pleštilová. Zajímavé je, že Roman hraje spíše lyričtější a klidnější roli (viz baladu Ondřejovi), zatímco jeho kolegyně se zdárně zhostila ráznější polohy (Není na co čekat). Jako by - velmi zjednodušeně řečeno - Roman Vltavín v dobrém smyslu brzdil a bránil v něm folkový proud (čemuž odpovídá i příjemný civilní styl zpěvu), zatímco Nicol Pleštilová se staví do role popové až rockové zpěvačky.

Nelze však říct, že by některá z těchto poloh byla lepší a druhá horší. Sám mám jako posluchač nejraději právě Ondřeje a vedle něj rychlejší Za oknem (i když ústředními verši se švestkami a slivoní nerozumím). Přesto si myslím, že víc už by Vltavín popovatět neměl. Protože čím hlučněji a středněproudovitěji bude hrát, tím víc se z jeho písní bude vytrácet umění, které jsem objevil před lety na jejích demonahrávkách. Umění napsat pěknou, jednoduchou, melodickou písničku.