Vespol: Daleko široko...

Folkrockovou kapelu Vespol z Dolního Újezdu u Litomyšle jsem měl donedávna spojenou především se zhudebňováním poezie. Hrabě, Nezval, Seifert, Mikulášek, Orten... To jsou autoři, z jejichž díla kapelník Jindra Čejka s oblibou čerpal. Nejnovější demonahrávka Daleko široko... obsahuje pouze dvě zhudebněné básně, a sice od Jana Skácela. Převažuje nový prvek, úpravy lidových písní. Vespol CD natočil v novém obsazení a s nemalými ambicemi. Ty jsou zřetelné už z toho, že kapela půlhodinové nahrávce říká "album".

A vlastně proč ne? Krylova Rakovina, jedno z nejzásadnějších alb českého folku, není o mnoho delší. Ve stopáži tedy problém není. Přesto nahrávku Vespolu vnímán jen jako "lepší" demo a věřím, že opravdové první album bude o něco propracovanější.

Svůj příklon k úpravám lidových písní dává Vespol dostatečně najevo první skladbou Černé oči. Folkrockové aranže jsou po většinu písně citlivé, i když bicí - vzhledem k tématu - místy zbytečně přidají na síle. Pěkně se zapojují housle a vkusně zapracovaná je basová linka. Jenže ačkoli jde o píseň klidnou a přitom svým způsobem dramatickou, kapela ji zbytečně protahuje a závěrečná instrumentální exhibice podle mne skladbě škodí.

Kromě zhudebněné poezie a folklórních ohlasů přichází Vespol i s ukázkami vlastní tvorby. Plně autorské skladby najdeme na Daleko široko... dvě. Zatímco sborové pasáže v Křižovatkách vzdáleně připomenou Kamelot, v následující Víře posluchače osvěží odlehčený karibský rytmus.

Zhudebněný lidový text Dobře mi je je klasický folkrock s poměrně zajímavými bicími, kterým však škodí nedokonalý zvuk nahrávky (což je vůbec jeden z největších záporů tohoto dema). Opět "normální" folkrock, zpestřený akordeonem, Vespol předvádí také v závěrečné zhudebněné Ukolébavce Jana Skácela. Ani zde mi nepřipadá vhodné zapojení bicích - například úvodní rána do bubnu s uspávacím textem příliš nekoresponduje.

Skupina je bohužel na obalu dema skoupá na informace. Proto netuším, které pěvecké sólo patří kterému z členů, a nemohu tedy být adresný. Mohu tedy pouze napsat, že zpěvačka v Křižovatkách vyslovuje příliš otevřeně ("bez bolesti vene" místo "viny") a že v Dobře mi je sólistka přehrává. Naopak v Černých očích zní dívčí vokál mnohem přirozeněji než jakoby ospalý hlas sólového zpěváka (že by tentokrát pokus o spojení s textem?). V závěrečné Ukolébavce zpěv není vždy úplně srozumitelný. Sbory (například ve Víře) nevyznívají špatně, ale nejsou ani zvlášť výrazné.

Půlhodinová demonahrávka Vespolu přes uvedené výhrady v žádném případě nedopadla nejhůř. Pokud ji budeme chápat jako ukázku tvorby regionální kapely, vyznívá slušně. Pokud by však skupina chtěla aspirovat na celostátní úroveň, musela by zapracovat na detailech: zpívat srozumitelněji a možná najít nějakou aranžérskou fintu, podle které na první poslech poznám, že se jedná právě o Vespol. Nápady Vespol má, řemeslo jeho členové také zvládají slušně. Chce to jen dál se snažit.