Třešňák & band: Inventura

Písničkář Vlasta Třešňák rozhodně netrpí nadprodukcí. Po exilových deskách Zeměměřič a Koh-i-noor a po pozapomenutém albu Koláž z roku 1995 je Inventura teprve jeho čtvrtá dlouhohrající kolekce. A první po deseti letech! I když i na některých předchozích deskách Třešňáka doprovázeli další muzikanti, projekt Třešňák & band je poprvé natočila opravdu regulérní kapela. Taková, jakou si zpěvák zřejmě přál založil už ve svých začátcích, jak občas vzpomíná v rozhovorech. Kapela, která vkusně podbarvuje Třešňuákovy písně a přitom zbytečně neexhibuje. A mohla by, když v ní hrají takové osobnosti jako bubeník Martin Rychta nebo violoncellista Jaroslav Olin Nejezchleba.

Album Inventura nepřekvapí a překvapí zároveň. Málokomu má myslím smysl představovat Třešňákův velmi specifický přiškrcený hlas. V řadě poloh připomíná Vladimíra Mišíka, chvilku evokuje upištěného Pepu Nose ("cenzurováno" v In inkoust veritas) a někdy jsou na něj všechna přirovnání krátká ("kup si betlém v Ikei" v Pacem in terris). V každém případě k dokonalému interpretovi plného hlasu má Třešňák daleko. Avšak totéž víme o Dylanovi, a přesto si jeho písní tak ceníme, že?

Kouzlo Třešňákovy tvorby je samozřejmě především v textech. V nich autor reflektuje nešvary dnešní doby a připomíná některé průšvihy minulosti, aniž by při tom jen na chvíli opustil svůj typicky sarkastický humor. K nejsilnějším písním patří Moby Dick s výkřiky proti nacismu, s narážkami na židovskou otázku ("Rabínův vnuk si dneska drbe hlavu") a s nenápadnou slovní hříčkou ("lépe bude dávat bacha / jak kapitán Achab!"). Obžalobou nejen nedávné normalizační minulosti, ale především nemastné neslané přítomnosti češství je hořce hymnická Národ - soudruh Teplák s větou "Můj národ je marod", která by mohla být mottem celého alba. Jedná se o pesimistickou výpověď o lidech kolem nás, kterým více než na Čečensku záleží na slepém střevu Gregoryho Pecka a kteří mají "na teplácích pro sichr nažehlené puky". (A opravdu jen o lidech kolem nás? Nás se to netýká? musíme se bohužel ptát.)

V několika písních se Třešňák snaží komunikovat s Bohem, přičemž jeho modlitby více než chvalozpěvy připomínají volání neutěšeného zoufalce z žalmu 88. "Léta troskotám a vlaju," úpí v Bůh snídá, večeří... a hledá pevný bod v prostoru. V Inventuře nemá jeho dialog s Bohem daleko k rouhání: "Zač prodáš den, Požehnaný / dej do frcu, střel ho, ničemu!" A odpověď? "Bůh rukou mává."

Závěrečné písni Pacem in terris autor dává podtitul Rouhavá a servítky si v ní opravdu nebere. Skladbu zahrne postavičkami typu "svatého Kena", "soudruha biskupa" a "anorex Barbie", která má pekárnu hostií s. r. o. Další zdánlivou kritiku církevních záležitostí najdeme v In inkoust veritas: "Šušká se, že velebný pan páter / co prej není na haranty / hned jak skončil Stabat Mater / hladil mini ministranty! / Po zadnici! Ve zpovědnici!" Je zřejmé, že tyto dvě písně se mnohého křesťana dotknou. Jenže ve skutečnosti v In inkoust veritas vůbec nejde o kritiku církve, ale bulvárních novin. A Pacem in terris? To je skladba namířená proti konzumní společnosti (viz už zmíněné: "Jednou v roce na Vánoce / kup si Betlém v Ikei"). Za zmínku by ovšem stál kterýkoli z dvanácti textů alba. Sám mezi nejsilnější počítám kafkovský Proces,dále Cyrana a Magdalenu a velmi sugestivní připomínku války Die Kameraden.  

Pokud jde o hudební složku, to nejdůležitější jsem už napsal. Čtyřčlenná doprovodná kapela plní výborně svůj hlavní úkol - doprovázet. Pouze sem tam v mezihře vystoupí do popředí některý z nástrojů (saxofon Jana Štolby v Národ - soudruh Teplák, ostřejší elektrická kytara Jaromíra Panáčka v Bůh snídá, večeří nebo poměrně nenápadná Třešňákova harmonika v Dopise Olze). Žánrově jde o folkrock s přechodem k melodickému rocku (což je vedle Třešňákova hlasu další podobnost s Mišíkovými ETC...), nechybějí ohlasy blues (volnější v Národ - soudruh Teplák i zřetelnější na začátku Pacem i terris) nebo boogie (Inventura). Rockový rytmus se však v žádném případě nepodbízí a tam, kde je třeba, například Rychtovy bicí zcela ustupují do pozadí (Dopis Olze).

Pokud je kýč umělecký útvar, který nám už ze své podstaty neumožňuje klást si nad ním otázky, je nové Třešňákovo album opakem kýče. Po poslechu Inventury si jistě budete klást otázek spoustu. Nemusíme se vším s Třešňákem souhlasit, ale asi mu dáme za pravdu, že "národ je marod / byl-li vůbec kdy zdravý". Inventura je album hořké, pesimistické, neútěšné, ale i takových poselství je nám někdy třeba. Zvlášť když nám je nabízí člověk nezpochybnitelného literárního talentu s výborně hrající kapelou za zády.