Tamaral: Demo 2007 (recenze)

Inka Tognerová od loňského roku není už jen zpěvačkou skupiny Šantré. Zhruba před rokem začala spolupracovat s písničkářem Petrem Sedláčkem a jejich vstup na naši folkovou scénu byl bez nadsázky raketový. Na největší festival Zahrada se dostali, aniž by museli projít Konkursem (mimochodem vznikli až po jeho loňské uzávěrce), objevili se na dalších akcích, zahráli si živě u nás v rádiu a začátkem letošního března zvítězili v semifinále písničkové soutěže Notování pod Vyšehradem. Mezitím se z dua Tamaral stala kapela, zatím tříčlenná (Petra a Inku doplnil kytarista a hráč na harmoniku Pavel Kovačka), avšak s vyhlídkou na další rozšiřování. 

Recenzovaná nahrávka vznikla v červnu 2007, tedy jen tři nebo čtyři měsíce po vzniku dua. Obsahuje osm písní z autorské dílny Petra Sedláčka, na aranžích se podíleli Petr i Inka. Ačkoli se jedná o demonahrávku, na první poslech zaujme svým průzračně čistým zvukem. Vím, že si Petr Sedláček slovenské studio Petera Kravce pochvaloval; a je to tak, demo Tamaralu předčí po této stránce mnohá profesionální alba. Jediným doprovodným nástrojem je po celých 26 minut Petrova kytara Anežka II. Petr Sedláček je sice vyhraný a jeho hra je především v klidných polohách velmi příjemná (Než půjdeš blíž), avšak chvílemi si písně o bohatší aranže přímo říkají. Netřeba to však Tamaralu vysvětlovat. Z mých předchozích řádků vyplývá, že tento „problém“ už má kapela vyřešený.

Zatímco nástrojové aranžmá je tedy chudší, s vokály si oba protagonisté dokázali pohrát o něco víc. Petr s Inkou na svých vystoupeních s humorem vykládají svůj název Tamaral jako peruánskou verzi pohádky Kráska a zvíře. Narážejí tím sice na vizuální složku, avšak podobnou metaforu bychom mohli vztáhnout i na hlasové dispozice obou členů dua. Inka je zpěvačkou jasného a bez přehánění krásného hlasu, slušného rozsahu a pestré škály vyjadřovacích prostředků od šepotu po sytý, až řezavý vokál. Petr zůstává „ideovým“ vůdcem, tedy dodavatelem repertoáru, avšak jeho interpretační schopnosti za Inkou výrazně zaostávají. Spíše vypráví než zpívá a občas víc šeptá než vypráví. Pokud jsme si u minulých Petrových projektů (sólo či duo Gregor Sedláček) mohli říkat: Pěkné písničky, ale interpretačně ne příliš přesvědčivé, v Tamaralu Inčin hlas posouvá výsledek o několik tříd výš. A dokonce výš vytahuje i Petra. Jejich civilní dvojhlas v Než půjdeš blíž nebo v Pod horami vůbec nezní špatně.

Petr Sedláček jako autor je čím dál lepší. Zde na první poslech zaujme úvodní Jazzové melodie vrní, s narážkami na úspěšnější kolegy Žambochy. Prostým a přitom zajímavě zpracovaným příběhem překvapí dlouhá a přitom nikoli nudná Slečna z hlavního nádraží (smysl pro detail: „Je trochu povadlá, tak z jedné pětiny“). A pokud vás mikropříběh z nádraží nenadchne, doporučuji globální tematiku zpracovanou, až mrazí: Komu by to bylo líto.

Je to velmi povedená nahrávka. Pokud mohlo něco takového vzniknout po necelém půlroce existence dua, zbystřeme, až jednou bude Tamaral vydávat oficiální album.

Rok natočení: 2007
Demonahrávka
Žánr: folk/šanson
Celkový čas: 26:14