Svítání: …a přece se točí (recenze maxisinglu)

Ať už dnes vnímáme jako „základní“ hudební nosič CD, vinyl nebo třeba počítačové soubory ve formátu mp3, stále považuji za plnohodnotný formát album. Na ploše 45 minut až hodiny se totiž kapela nebo hudebník mohou dostatečně rozmáchnout, ukázat svou aktuální tvorbu ve vší pestrosti a srovnáním jednotlivých alb můžeme vnímat vývoj interpreta. Proto mám řadová alba raději než výběry největších hitů a proto si raději – přestože je to časově náročnější – vždy poslechnu celé album než pečlivě vybraný singl. Skupina Svítání se však rozhodla jít opačnou cestou. V roce 2009 vydala maxisingl se čtyřmi novými písněmi Let č. 20, Little Girl, Bitva a Válečník a nyní v tomto trendu pokračuje pětipísňovou EP deskou …a přece se točí (písně Magdaléna, Last Glance, Byl tak rád, Vlasy rudé a Bača a bača). CD je neprodejné, kapela je zdarma rozdává návštěvníkům svých koncertů. Prioritou je tedy dostat fanoušky na živé vystoupení a cédéčko pak slouží pouze jako bonus, památka, suvenýr.

Navzdory tomu, co jsem napsal výše (tedy že až na ploše celého alba se kapela může představit ve vší pestrosti), pouhých pět písní stačí k tomu, abychom si o Svítání udělali poměrně barevný obrázek. Kapela kolem mého bývalého kolegy z rádia Jiřího Fadrného už dávno není především vokálním folkovým souborem – vždyť už její poslední studiové album Quo vadis, Angelina? z roku 2005 bylo silně ovlivněné latinskoamerickými rytmy a proaranžovaná instrumentální složka na něm dominovala nad sbory. Maxisingl …a přece se točí ukazuje Svítání jako suverénní folkrockovou skupinu, přímočařejší a rytmicky přesnější než kdy dříve. S výjimkou klidnější anglicky zpívané písně Last Glance tepají všechny skladby ve svižném tempu, hostující bubeník Stanislav Pliska je žene kupředu a jednotliví instrumentalisté se předhánějí v předvádění svého umění. Roli dominantního nástroje hrají střídavě kytary (Vlasy rudé, Magdaléna) a překvapivě klavír (hostující Zdeněk Král v písních Magdaléna a Byl tak rád), neztratí se ani baskytara dalšího hosta Tomáše Koudelky Vunderleho (Vlasy rudé) nebo housle Jana Bělohlávka (Byl tak rád). A roli sice nenápadnou, ale velmi důležitou, hrají dlouhé tóny violoncella Terezie Fadrné (Byl tak rád). Při tom všem se ani vokální složka neztrácí a především ve sborech patří Svítání stále k našim nejsilnějším kapelám. Klára Jelínková jako sólová zpěvačka zraje (její velmi pěkný hlas oceňuji především v úvodní Magdaléně), zatímco kapelník Jiří Fadrný působí v písni Last Glance spíše nevýrazně (a navíc ruší jeho ne úplně dokonalá výslovnost angličtiny).

Problém současného Svítání vidím v tom, že se skupina snaží namíchat na velmi krátkou plochu příliš mnoho nápadů: zajímavě zaranžované sbory, hutný rytmický základ, barvy a harmonie několika nástrojů včetně šesti hostů, k tomu samozřejmě smysluplný text a také pokus o legraci (Bača a bača). Přitom jsou písně velmi krátké (žádná z nich nepřesahuje tři minuty!). Přes dobrou vůli se tak nutně některé z dobrých nápadů stávají kontraproduktivními a zvláště v posledních dvou písních (Vlasy rudé a Bača a bača) se plný zvuk slévá do obrovské koule, ve které je velmi obtížné se vyznat. Přidáme-li k tomu pokus o skloubení jakéhosi pseudomoravského nářečí s moderní tematikou („montovat volanty do škodovek“), je výsledek nutně překombinovaný. Píseň Bača a bača (S láskou Ebenům), zamýšlená zřejmě jako reakce na ebenovský Folkloreček, pak jen pokračuje v tomto trendu.

Mám-li tedy z aktuálního maxisinglu Svítání zvolit nejzajímavější písně, vyberu bez váhání úvodní Magdalénu a Byl tak rád. Obě sice mají spíše popový základ, ale to není nutně výtka. Obě si totiž dokážu velmi dobře představit i ve zcela akustické podobě. A to je jednou ze záruk, že píseň je kvalitně napsaná a že může fungovat i bez lesa hostů.

Rok vydání: 2010
Vydavatel: Jiří Fadrný
Žánr: folkrock
Celkový čas: 13:00