Svavar Knútur: Snažím se smát i katastrofám

Rozhovor s islandským písničkářem Svavarem Knúturem

Vaše nejnovější album se jmenuje Ahoy! Side B a předcházela mu nahrávka Ahoy! Side A. Co na nich najdeme?

Dvě alba nazvaná Ahoy představují závěrečnou kapitolu projektu, na kterém jsem pracoval patnáct, nebo možná i dvacet let. Jeho tématem je zármutek, ztráta, smrt, rozchody a zlomená láska, ale také světlo a tma, radost a uzdravení. Je to rozsáhlý projekt o všech podobách smutku – o zármutku ze ztracené země, o vzpomínkách, bolesti, ale i o útěše. Ahoy! Side A a Ahoy! Side B tvoří dvojalbum a jsou v podstatě epilogem celého příběhu. Na Ahoy! Side A jsem se snažil položit poslední otázky, vyjádřit problémy, se kterými se potýkáme. A na straně B přichází odpovědi – v podobě naděje, smyslu, rodiny, světla a toho, jakou cestou se můžeme vydat. Nabízí také myšlenku, že úzkost je naším stálým společníkem a musíme se naučit s ní žít, smířit se se svou bolestí. Strana A tedy představuje poslední výzvy, zatímco strana B přináší uzdravení, řešení a závěr celého příběhu. Bylo úžasné jej takto dokončit.  

Proč vůbec takový projekt vznikl?

Celé to začalo, když zahynul můj otec. Byl to obrovský šok, protože při hrozné přírodní katastrofě na Islandu, lavině, která zničila velkou část naší vesnice, zahynulo dvacet lidí. A já jsem zůstal paralyzovaný. Nedokázal jsem to zpracovat. Celých osm let jsem fungoval na autopilota. A pak jsem si řekl: Musím z toho ven, musím tu bolest prožít a pochopit. Začal jsem o tom psát písně. A ty mi tu bolest pomohly prožít, přinesly přesně to, co jsem potřeboval. Pak jsem si uvědomil, že se tím musím zabývat hlouběji – ponořit se do všech forem bolesti. A stala se z toho obrovská cesta. Zkoumal jsem také bolest druhých a způsoby, jak s ní zacházet. Ale není to negativní projekt, vůbec ne. Jde o naději, o uzdravení, o to, jak se posunout dál. A myslím, že díky tomu procesu jsem jako člověk vyrostl, stal se pozitivnějším, což je skvělé. A teď začnu nový projekt. Netuším, kam mě zavede.   

Zůstaňme ještě chvíli u právě dokončeného projektu. Jakým způsobem do něj vtahujete publikum?

Vždycky rád vyprávím příběhy, baví mě sdílet příběhy s lidmi a odhalovat pravdu, která se skrývá za písněmi. Někdy si samozřejmě jen tak zahraju pro radost, ale na koncertech mi jde hlavně o to, aby měly hlubší smysl. Chci, aby moje publikum procházelo tím procesem spolu se mnou, aby společně se mnou objevovalo význam písní. To je pro mě na koncertech velmi důležité. Zároveň se ale snažím vnést do toho i humor – umět se zasmát, třeba i katastrofě, smát se různým myšlenkám a celému tomu procesu. Smích je důležitý. Je dobré se smát společně.   

Zpíváte ve dvou jazycích. Podle čeho si píseň řekne, ve kterém jazyce ji máte napsat?

Písně píšu buď v islandštině, nebo v angličtině. Islandsky píšu o velmi osobních věcech, o přírodě, o mé rodině, jsou to velmi intimní texty. A když píšu v angličtině, píšu více o filozofii nebo o nějaké myšlence, kterou potřebuji, aby každý pochopil, ale z obecného pohledu. Jazyk tedy formuje texty, a tím formuje i melodii. Pokud je tedy jedna z mých písní v islandštině, melodie je velmi islandská. Protože to prostě formuje způsob, jak o světě mluvíme. To, jak mluvíme o moři, o oblacích, ale i o vlastních emocích, je unikátní pro každý jazyk. I čeština má své vlastní metafory, způsoby mluvení a svou vlastní melodii. Poslouchám české písničkáře, jako je Honza Žamboch, a prostě slyším melodii přímo v jeho jazyce. Je opravdu krásné, jak čeština formuje melodii jinak než islandština nebo angličtina nebo němčina. Moje slova jsou samozřejmě formována mou zemí, mojí minulostí, mou výchovou, společností, mým prostředím, a to formuje i melodie. Takže ta píseň je islandská už proto, že je islandská.    

Na čem budete teď pracovat?

Začal jsem pracovat na projektu o islandských mýtických příšerách, které jsou opravdu zajímavé, vtipné a malé, a také o skřítcích. Chci také psát o mrtvých a chudých lidech z Islandu. Chci psát o těch, kteří byli opomíjeni, nemají žádné velké místo v naší historii, ostatní na ně pohlíželi shora. Chci psát právě o nich, chci čerpat z poezie, kterou takoví lidé psali. Chci se do ní ponořit a možná napíšu píseň na jednu nebo dvě jejich básně, abych jim vdechl nový život.