Schmitzer Jiří: Bouda

10. listopadu 2003 Folk, Recenze Autor: Milan Tesař

Herec a písničkář Jiří Schmitzer natočil ve svých 54 letech své teprve třetí album. Bez znalosti interpretova dramatického umění a bez osobních prožitků z poslouchání předchozích Schmitzerových alb a minimálně jednoho jeho živého vystoupení by posluchač mohl Boudu odsoudit s posměšným: Ten chlap přece neumí zpívat.

Herec a písničkář Jiří Schmitzer natočil ve svých 54 letech své teprve třetí album. Bez znalosti interpretova dramatického umění a bez osobních prožitků z poslouchání předchozích Schmitzerových alb a minimálně jednoho jeho živého vystoupení by posluchač mohl Boudu odsoudit s posměšným: Ten chlap přece neumí zpívat. Ano, Schmitzer neumí zpívat podobně jako třeba Vašek Koubek. Ale tak jako se Koubek pro svou originalitu mohl stát jedním z nejoceňovanějších písničkářů, má podobné šance i Jiří Schmitzer. V jeho případě totiž nejde o intonaci nebo o krásnou barvu hlasu. Důležité je sdělení a způsob jeho podání posluchači. Řada skladeb na albu Bouda má charakter fórků, často drsnějších. Jenže pod zdánlivě siláckým povrchem se skrývá jádro s hlubokou myšlenkou.

Klíčem k pochopení alba je poslední skladba Máte na to?, se kterou se každý recenzent nutně musí nějak poprat. Schmitzer do klidné popové hudby nejprve jen tak mimochodem prohodí: „Řekněte: prdel / Máte na to?“ A pak pokračuje řevem, který spočívá ve stálém opakování onoho inkriminovaného slova. Tato pasáž se střídá s rapovanými slokami, po textové stránce úplně prázdnými. Zprvu jsem skladbu vnímal jen jako „ulítlý bonus“ na závěr alba, ve kterém není třeba hledat hlubší smysl. Jenže pak jsem si uvědomil, že jde o tradiční „písňové“ schéma rapperů, jako je například tolik populární Eminem. V nedávném rozhovoru pro časopis Rock & pop mi sám Schmitzer mou domněnku víceméně potvrdil. Ke skladbě jej prý inspirovala nahrávka nu-metalových Limp Bizkit, plná různých „fuck you“ a podobných výrazů.

Druhou klíčovou písní je singlová Kaluž. Písničkář zpracovává neotřelým způsobem problém stárnutí a jeho filozofování vůbec nezní křečovitě: „Jak ta voda strání pádí / Nezastaví ji sto kádí / A ten list co plave na ní / Nejsem-li já sám.“ Jinak (tentokrát opět s pár peprnými výrazy) se Schmitzer dotýká stáří ve skladbě Čert: „Jako mladej, to sem míval / Ideálů bezpočet.“ A rychlý tok života zpracovává ještě jednou v Dokola, dokola...: „Dědeček, babička / Starý i stařičká / Před chvilinkou byli děti.“

Na starších deskách se Schmitzer doprovázel pouze na kytaru. Vždycky však o sobě tvrdil, že je „bigbíťák“. Nyní šel jednoduchý doprovod (definitivně?) stranou, producent Zdeněk Vřešťál svěřil Schmitzerovy skladby do rukou Zdeňka Zdeňka. Tento multiinstrumentalista (především však klavírista a klávesista) má za sebou kapelničení ve vlastní skupině Naima, doprovázení Vlasty Průchové, skládání hudby k večerníčku nebo aranže na albu Lucie Vondráčkové. Na album Bouda nahrál Zdeněk všechny nástroje s výjimkou Schmitzerových kytar a foukací harmoniky. Výsledkem zajímavé spolupráce je nejen zmíněný „idylický“ podkres rapu v poslední skladbě, ale také rockový doprovod v Dokola, dokola..., nápodoba undergroundu v Telefonu, stadionový zvuk v závěru Byndi, bluesový základ ve Šlapeme si nebo rytmický kolovrátek v Hrdlo prdlo.

Přes v podstatě závažná témata (nejen zmíněné stárnutí, ale například komplikované vztahy ve Šlapeme si nebo život ve své komplexnosti v písni Balada) se Schmitzer na albu představuje především jako komik. Tak jako počmáráním zesměšnil svůj „seriózní“ fotoportrét na obalu desky, dělá si legraci i ze sebe coby písničkáře. Dociluje toho například úctyhodným rejstříkem výrazových prostředků, které vkládá do svého (ne)zpěvu. Poslechněte si třeba už zmíněnou píseň Dokola, dokola... s chechtáním a šklebením. Duet s Markem Ebenem Hrdlo prdlo, vcelku realistický rozhovor státního úředníka a výrobce paštik, končí jakousi scénkou, ve které se pánové navzájem postřílejí. Bezduchá legrácka, nebo satirické tnutí do živého? Nechci se pouštět do pokusu o hluboký výklad. Ale i zde si troufám tvrdit, že píseň má několik rovin možného výkladu a že zdánlivě dadaistická komika slouží pouze jako dveře ke vstupu do opravdového písničkářova světa.

Album Bouda patří v každém případě k hudebním událostem roku. Ne pro prvoplánovou estetickou hodnotu; krásu melodie nebo slova, jak ji většina z nás vnímá, zde nehledejte. Schmitzer je zajímavý tím, že dokáže skloubit humor (často černý, vulgární nebo dadaistický) s upozorněním na vážné problémy. A to všechno výrazovými prostředky, díky nimž je rozeznatelný od všech svých kolegů.

Vydavatel: BMG
Rok vydání: 2003
Žánr: folk
Celkový čas: 42:05

(Článek vznikl pro časopis Folk & country)