S Jiřím Dědečkem o francouzských šansoniérech

V posledních 11 letech jste vydal dvě alba, na kterých jste přímo zpracoval tvorbu frankofonních šansoniérů: Georgese Brassense a původem Belgičana Jacquesa Brela. Co vám konkrétně tvorba těchto dvou autorů říká?

U Brassense to bylo vzácné splynutí nad tradiční tvorbou, to znamená písničkou, která má daný počet strof, refrény, pointu a pravidelné verše a rýmování. To bylo velmi podobné tomu, co jsem tehdy psal a u čeho i dnes rád setrvávám, tedy klasická forma písničky, takový kuplet. U Brela je forma podstatně rozvolněnější a je tam také daleko uvolněnější projev. Zatímco Brassens mi vyhovoval svou sevřeností a jistou maskou, kterou při zpívání držel, což já jsem dělal taky, Brel – i když jsem se ho vždycky bál – mě nakonec také dostal a přesvědčil. Jeho písničky jsem původně začal překládat na žádost Belgického institutu v Praze, který si to objednal před několika lety, když tady měl mít Brel velkou výstavu. Původně to měla být jednorázová akce: Měl jsem na vernisáži zazpívat deset Brelových písniček a tím to mělo skončit. Já jsem si jich ale už tehdy přeložil o něco víc a zdálo se mi škoda, abych je jen tak zazpíval a nic, a tak jsem si v divadle v Řeznické domluvil, že tam budu Brela pravidelně hrát. Když jsem tam hrál Brela poprvé za vstupné pro publikum, přišla se podívat také majitelka vydavatelství MusicVars, která přišla po představení za mnou a řekla mi, že to chce okamžitě vydat. Připadal jsem si jako v nějakém umělecko-producentském snu. Jinak Brel mě naučil nestydět se na pódiu. Až když jsem hrál Brela a písničky, které jsem napsal po roce 2000, se mi začalo stávat, že se lidé při představení nejen smáli, ale že jim i tekly slzy. Do té doby jsem zásadně trval na tom, že musejí popukat smíchy.

Některé Brelovy texty jsou pevně spjaty s reáliemi zemí, ve kterých žil, například vyznání rodné Belgii Le plat pays. Vybíral jste texty k překladu podle toho, co můžou říci českému posluchači?

Těm, které jsou nějak silně spjaté s jinou realitou, jsem se jednoznačně vyhýbal. Chtěl jsem, aby to byly texty, které budou i bez mých úprav promlouvat rovnou k divákovi. S textem, který je hodně belgický, jsem se u Brela setkal až později, když jsem ho překládal pro Národní divadlo pro Petra Zusku do baletu Sólo pro tři. Tam si nakonec Petr Zuska vybral i takové kusy, které k Čechovi promlouvají problematicky, ale i ty jsem se snažil překládat hezky. Tou prací pro Národní divadlo jsem si mimochodem opět rozšířil svůj brelovský repertoár.

Nejste první, kdo u nás Brelovy texty překládal. Píseň La chanson des vieux amants například zpívala Hana Hegerová se známým textem Pavla Kopty jako Lásko má. Byla to pro vás výzva, přeložit tuto píseň znovu?

Jistě, to je nesmírně komplikovaná věc pro každého překladatele. Když už něco existuje v zaběhnuté formě v povědomí lidí, je někdy nehoráznost, jindy odvaha jít přes ten překlad. Překládat po Koptovi je skoro nehoráznost, nicméně to nejsou překlady, to jsou volná přebásnění, v nichž se autor často od toho, co Brel chtěl říci, odchyluje, a to někdy velmi, velmi daleko. Já jsem si řekl, že se budu držet originálů tak věrně, co mi zpěvnost překladu dovolí. Nebyla to pro mne první zkušenost s takovými překlady. Překládal jsem i Milorda, kterého známe od Edith Piaf i od Hany Hegerové s textem „Jen pojďte dál pane“. To se dá, když ta původní verze není překlad, ale přebásnění.

(Celý rozhovor vyjde v časopisu Folk & country.)