Rozhovor s jaromírem františkem Fumasem Palmem, kapelníkem skupiny původní Bureš

Když jsem porovnával vaše nové album Poslední zhasne s předchozím Cesta z krimu, na první poslech jsem si všiml, že ubyla trubka. Byla tato změna vynucená tím, že z kapely odešla Jany Modráčkové, plně vytížená v Trabandu?

Tak to určitě nebylo. Jana do kapely nastoupila jako bubenice, jenže pak se ukázalo, že má hodně aktivit a že bychom kvůli tomu nemohli odehrát všechny koncerty. Poohlédli jsme se  tedy po dalším bubeníkovi, a tak se k nám přidal Hugo. V té době jsme někdy vystupovali i se dvěma sadami bicích, ale to bylo náročné na přepravu i nazvučení a do každého klubu jsme se nevešli. Jana nakonec začala zcela přirozeně nosit na koncerty trubku a hrála s námi především v době, kdy Traband tolik nevystupoval a ona měla víc času. Když naopak začal Traband po pauze hrát hodně – v souvislosti s albem Přítel člověka –, chodila už Jana jen na některé koncerty, ale vlastně členkou Původní Bureše nikdy nepřestala být. Dodneška tu existuje možnost, že může přijít a zahrát si s námi.

Už jednou jsme se spolu bavili o tom, jestli se vaše hudba hodí na folkové festivaly. A já mám pocit, že nové CD je folkovější, a tedy zpěvnější než vaše předchozí nahrávky. Byl to záměr?

Na folkové festivaly, stejně jako na rockové, se určitě hodíme. Ty dva styly jsme nikdy moc nerozlišovali. Naopak, když se to rozlišuje moc, ochuzují se tím posluchači. To je specialita naší republiky, že folkaři nemluví s bigbíťáky, countristi hrají ve stodole, jazzmani mají svoje kluby. My máme rádi otevřené záležitosti – třeba na festivalu v Jimramově se spolu baví folkaři i bigbíťáci, hrají tam bluesmani, slyšíte tam horňácké písničky, konají se tam výstavy, divadla. Máme radši, když se žánry neřeší… Ale že je naše nové CD folkovější, to nám říkalo víc lidí, takže na tom asi něco bude. Není to ovšem tak, že bychom si řekli: Teď budeme hrát folk, jindy zase reggae. Nemáme to takto promyšlené, spíš čekáme, co z toho vyleze. Jedinou výjimkou byla písnička Jabka, u které jsem si řekl, že napíšu něco podobného, co jsem dělal někdy v pětadvaceti, v prvním období Bureše. Jinak si ale myslím, že zpěvné jsou všechny naše desky. Většina písní se dá zahrát se španělkou, v hospodě, v čajovně. Ty aranže můžeš vnímat jako kabátek, který se na ně navleče, často podle okamžité nálady, podle velikosti sálu, podle aktuálního složení kapely. Na obalu desky je poděkování Ivanu Vyskočilovi, který mne a o pár let později i moji ženu učil pracovat s věcmi, které jsou vlastně permanentně neukončené, otevřené… My jsme celé to album nahrávali během tří večerů a pokaždé to znělo jinak. Z těch tří nahrávek se pak vybíralo.

V poslední době se hodně diskutuje o budoucnosti CD jako nosiče zvuku. Mají cédéčka ještě smysl? Neodehrává se dnes to důležité na internetu?

Proti internetu nic nemám. Máme dost rozsáhlé stránky a chceme na ně dávat ke stažení nějaké kuriozity jako záznamy koncertů, ke kterým se tak dostanou i ti, kdo to na naše vystoupení mají daleko. Ale na druhou stranu klasické cédéčko nebo klasickou vinylovou desku mám rád jako artefakt. Jako výtvarník ocením hezký obal, který si někde vystavím nebo v kterém si listuji. Nebaví mě moc poslouchat muziku z počítače. Obrazovka svádí k tomu, aby člověk u hudby třeba brouzdal právě po internetu. Když si vezmu CD, na kterém je 150 empétrojek, a strčím je do přehrávače, hraje osm hodin v kuse. To je děsivé, bezbřehé. Je to taková informační exploze, že svou oblíbenou kapelu nakonec třeba začnete nenávidět. Podle mě měl formát klasické vinylové desky – 45 minut – něco do sebe. Bylo tam dané pořadí písniček, mělo to začátek, prostředek a konec. Byly tam hity vedle věcí sice zajímavých, ale ne na první poslech. Stahování hudby mi připomíná 50. léta, kdy se vydávaly singly a dělaly se písničky na první signální, aby hodně zaujaly. Lidi si teď stáhnou to, co zaujme na první poslech, a to náročnější zůstane viset na internetu a k posluchačům nedoputuje.

Je Původní Bureš jen kapela, nebo se se spoluhráči scházíte i mimo zkušebnu a koncertní pódia?

Jasně, to u nás bylo vždycky. Já bych asi nemohl hrát v kapele, kde bych si s lidmi neměl co říct. Vždycky po koncertě si dáme pivko, poklábosíme, s Brutem probereme kytary, s Hugem zase věci kolem literatury. Když někdo dělá večírek, pozve ostatní. Občas spolu jedeme na výlet – ne pravidelně, ale čas od času ano. Slavíme spolu Vánoce, dovolené, párkrát jsme byli společně na vodě. Jednou jsme se málem utopili, když jsme sjížděli Sázavu a najednou jsme zjistili, že je druhý povodňový stupeň.

Tvou hlavní profesí je výtvarné umění. Kde je možné vidět tvé obrazy?

Pokud máš na mysli klasický olej, tak to je spíš taková radost, které se věnuju ve volných chvílích. Ale to hlavní, co mě živí, jsou knižní ilustrace. Jedná se o pět až deset titulů ročně, podle zájmu nakladatelů. Teď jsem se několik měsíců věnoval kresleným sekvencím seriálu Biblická pátrání, který vysílala Česká televize. Jinak dělám ilustrace hlavně k dětským knížkám nebo k něčemu, co má vztah k humoru. Povedly se například – i z typografického hlediska – Malostranské povídky a dále například knížka Michala Šandy Merekvice. Pravidelně spolupracuji s plzeňským autorem Ivanem Vičarem, se kterým jsme dělali dvoje pohádky a také pověsti z Českého lesa. Bavilo mě ilustrování knížky Ivony Březinové Začarovaná třída. A pak třeba taky moje autorská věc Tadeáš a hradní tajemství, kde jsem si vyzkoušel i prózu.