Roháči z Lokte: Pojďte jen dál (recenze CD)

Roháče ze západočeského Lokte čekají v roce 2015 oslavy čtyřicátých narozenin. Nové studiové album Pojďte jen dál je dostatečně reprezentativním dárkem pro všechny dlouholeté fanoušky, připomínkou pro občasné posluchače i vizitkou pro ty, kdo se snad s touto trampskou legendou ještě nesetkali. (V časopisu UNI musel například písničkář Marek Dusil vysvětlovat jinak velmi erudovanému publicistovi Michalu Bystrovovi, kdo že to ti Roháči, na jejichž hudbě vyrostl, jsou.) Soubor patnácti písní představuje Roháče se všemi jejich klady i zápory. Nebudeme-li čekat překvapení a hudební experimenty, pozitiva převažují. Album má dobrý zvuk (mastering měl na starosti zkušený plzeňský muzikant Přemysl Haas), muzikanti se blýsknou v rámci žánru slušnými sólovými výkony (jako prvního musím zmínit harmonikáře Ivana Bartoně) a především ve swingově zabarvených písních jim to společně skvěle šlape.

Mezi autory písní najdeme členy kapely (Ríša Melichar, Olga Mašková), dlouholetého kamaráda a spolupracovníka Roháčů Vojtu Kiďáka Tomáška, ale také Miloše Dvořáčka a Ladislava Straku (Opona), Ivana Mládka (Sejdu dolů do klubu) nebo Leonarda Cohena (Hallelujah). Právě zařazení jedné z nejčastěji upravovaných skladeb současnosti považuji za minimálně drobnou chybu. Text Ivana Maška je sice řemeslně na úrovni, ale fakt, že Hallelujah dnes mají v repertoáru prakticky všichni (kolik z těch možná desítek českých verzí asi Leonard Cohen odsouhlasil?), svádí ke srovnávání. A originálu s mnohovrstevnatým textem se zatím žádný český textař ani nepřiblížil. Cohenův text totiž vůbec není konejšivý, Hallelujah je píseň o vnitřním boji člověka, který miluje Hospodina i (nikoli svou) ženu. Dojemné podání Roháčů (podobně jako příšerně přeslazená verze od Mistříňanky) tak s originálem nemá mnoho společného. Když už převzatá píseň, pak raději Čekej tiše, kterou Roháči interpretují s léty prověřeným textem Jiřího Grossmanna. A i když ve svém středu nemají zpěvačku kvalit Evy Olmerové, ostuda to ani v jejich podání rozhodně není.

Roháči mají v řadě písní blízko k blues nebo swingu, tedy k jazzově zabarvené variantě trampské hudby. Částečně tím evokují bratry Ryvoly (na ně jsem si vzpomněl například u písně Pláž v dešti), mluvíme-li o hudbě. Texty jsou většinou slabší složkou roháčovských skladeb. V písních jako Léto nebo Jen Bůh ví se vrší jedno klišé na druhé. Píseň Vojty Kiďáka Tomáška Letní lásky (vyšla už v roce 2011 na jeho sólovém albu Hádej, kdo tě má rád) je přímo sbírkou očekávaných slovních obratů (včetně „nedvědovského“ propojení hříchu a „kostelíčku“), naroubovaných ovšem na výraznou melodii. Olga Mašková v písni Návraty zaujme tématem návratu ztraceného syna („Vrať se zpátky k mámě domů“), ale bohužel podobný námět zařadí po chvíli znovu (Tichý blues – „Vrať se, synku můj“). V takovém případě by se kapele hodil producent, který by zasáhl ve prospěch tematické pestrosti.

Na druhou stranu není nutné čekat od trampské kapely něco jiného než písně o chození po mechu, o příchodu léta nebo o zpívání. Roháči jsou tradiční skupina v tom nejlepším slova smyslu a nabízejí přesně to, co od nich jejich fanoušci čekají. Mé volání po větší tematické pestrosti tak není výtkou, ale návrhem, jak by to mohlo být ještě o něco zajímavěji. „Čisté a radostné zpívání“, o kterém píše v bookletu alba Wabi Daněk, v žádném případě nezpochybňuji. Na ně jsou Roháči už téměř čtyřicet let experty. Jejich písně jsou pochopitelně „poctivé a nevykalkulované“ (další citát z Daňka), a i proto opakuji, že pozitiva převažují. Přesto by se dalo něco málo vypustit a leccos udělat trochu jinak.

Vydavatel: AVIK
Rok vydání: 2014
Žánr: folk/trampské písně
Celkový čas: 45:10

www.rohaci.cz