René Číž: O vílech a bláznách

Do té doby, než jsem dostal obálku s CD O vílech a bláznách, jsem o existenci valašskomeziříčského písničkáře Reného Číže neměl ani nejmenší tušení. Proto jsem album poslouchal s nenucenou zvědavostí a také s předsudky. Vždyť kolik takových rádobypísničkářů se po naší zemi pochybuje a jak málo z nich se dá označit jako skutečné osobnosti. Pominu-li zavedené tváře typu Nohavici, Plíhala či Buriana, je nižší patro (co se popularity týče) zalidněno Žambochy, Urbánky, Kříži, Smrži, Zubryckými, Míšky, Metyši, Cicvárky a několika dalšími, kterým může málokdo nový konkurovat. V poslední době možná Joseman nebo Pavel Pokorný, ale někdo úplně nový a neznámý...?

René Číž mě nakonec nepřesvědčil o tom, že by patřil mezi vyjmenovanou elitu. Na druhou stranu však poslech jeho CD v žádném případě nebyl trestný. Většinu z dvaceti písní stálo za to slyšet i podruhé a některé přežijí i mnohonásobně opakované přehrání. Mezi ně patří především pomalé, baladické, rozjímavé skladby typu Podivné planety nebo Všem Vahám. První z nich bodovala v hitparádě na Proglasu a posluchači mi o ní psali, že jim připomíná Nohavicu či Kryla. I když ani jedno z těchto srovnání není úplně trefné a přesné, ukazuje zároveň základní kámen úrazu: I když se mi totiž některé písničky Reného Číže líbí, marně hledám nějaký záchytný bod. Znak, podle něhož bych poznal: Ano, toto je René Číž. Kdybych jej měl bez použití nahrávky pár slovy charakterizovat, vzpomněl bych si pouze na jednu výraznou vlastnost: velmi příjemný hlas. Zbytek je od všeho něco: pokusy o filozofii, pokusy o slovní hříčky, pokus o prolnutí intelektuálna a požitkářství ("Kafku si číst a k vínu jíst sýr"), povedený pokus o jemnou erotiku (Když jsi bosá) i velmi nepovedený pokus o pointu (Pojď se mnou holka).

René Číž se chvíli stylizuje do role barda (Už je to jinak), chvíli se snad snaží jít ve stopách Ivana Mládka (Malířská). Bravurně zvládne trampskou náladu (Proč, Loďka), zatímco v hospodských tématech pokulhává (pokus postavit děj celé písně na profláknutém rýmu - O Vlastě). V pomalých skladbách je Číž slušným melodikem, zatímco v rychlých prostě jen buší do kytary (Malířská).

K tomu, aby René Číž pronikl mezi výše vyjmenovanou elitu písničkářů, mu chybí jiskra, která by z jeho nadprůměrných písní učinila písně geniální. Musel by také trochu zapracovat na své výslovnosti: i když je ve většině případů bezchybná, občas se na mě z písní zazubí zbytečný moravismus ("poslouchali zme"). A také by bylo dobré ještě lépe hlídat frázování: Obrácené přízvuky typu "v deVĚT ráno" sice na albu nejsou časté, ale výslednému dojmu škodí. Přes to všechno se k (některým) Čížovým písním rád vracím. Zatímco ve folku totiž Číže řada kolegů převálcuje, popoví a rockoví textaři by si z něj mohli brát příklad. Nejen proto, že jeho písně jsou o něčem. Ale třeba i proto, že dává přednost sofistikovanějšímu střídavému rýmu před poněkud primitivním rýmem sdruženým.