Profil Vladimíra Merty ve Slyšte, lidé!

V pořadu si mimo jiné představíme Mertovo první album Ballades de Prague, které písničkář natočil v roce 1968 v Paříži. Vedle čtyř vlastních skladeb na ně zařadil také čtyři lidové písně, mimo jiné Kočka leze dírou nebo Tálinskej rybník. V knize Nebýt stádem Hamletů na to vzpomíná: „Už tehdy mi došlo, že existuje hravá transformace těchto národních a školou povinných písní, která z nich udělá trochu přístupnější záležitost, než je utahaná školní interpretaci. Průběžně jsem s kytarou zkoušel zpívat písně z různých oblastí, od dolňáckých táhlých přes detvanské rozkazovačky, trenčínské vypalovačky a balady, dokonce jsem hlasem imitoval typickou klarinetovou ozdobu velických hudců.“

Hudební publicista Petr Korál píše v recenzi na reedici Ballades de Prague: „Už tehdy se svým svobodomyslným pojetím hry na akustickou kytaru Merta vymykal všem žánrovým zvyklostem a už tehdy svým bytostným básnictvím, fascinující prací s jazykem a schopností uchopit neuchopitelné prostřednictvím zašifrovaných obrazů dělal z drtivé většiny tuzemských textařů v pomyslném boji se slovem bezradné statisty. Všechna čest nakladatelství Galén, že se rozhodlo Mertovo za jakékoliv společenské situace stále neuvěřitelně silné a zneklidňující písňové poselství uchovat a předat v důstojné podobě i dalším generacím.“

V 70. letech se Merta stal součástí písničkářského sdružení Šafrán, avšak jeho vztah k němu byl ambivalentní. V knize Šafrán vzpomíná: „Já jsem nesnášel všechny ty možnosti, jak se stát svazákem v jiném ražení. Považoval jsem se jednoduše řečeno za nadřazeného všem organizačním věcem a bral to tak, že bych měl hrát sám za sebe. Ale když kolegové uznají za vhodné, můžeme hrát i spolu, mě to nezabije, ale jinak mi sdružování moc nesedělo. Spíš jsem takzvaně toleroval, že jsem součástí Šafránu.“

Na rozdíl od některých svých kolegů z Šafránu Merta neemigroval, dokonce mu v roce 1978 vyšlo album P. S., ale ve stejné době si jej už všímala Státní bezpečnost a znemožňovala mu svobodně existovat a tvořit. Vladimír Vlasák ve své knize Folkaři cituje z Mertova spisu z roku 1979: „Na publikum působí tím, že dělá uměleckou satiru, čímž riskuje svoji existenci. Toto mu přidává na popularitě a jeho koncerty jsou vždy vyprodány. Po dohodě s ředitelstvím Městské knihovny bylo slíbeno, že další vystoupení Vladimíra Merty se zde již neuskuteční.“

Mertovy tvorby si nedávno podrobněji všiml sociolog a religionista Zdeněk Nešpor ve své knize Děkuji za bolest. Napsal, že Merta zasvětil většinu své rané tvorby hledání pravdy, věčné jistoty a pevného bodu: „Po krátkém a zřejmě nehlubokém zájmu o zenový buddhismus, který byl mezi pražskými hippies jeden čas populární, jej to pochopitelně zavedlo především ke křesťanství.“