Profil Rudolfa Brančovského ve Slyšte, lidé!

V čele skupiny Poletíme? stojí 30letý brněnský výtvarník Rudolf Brančovský, jehož umění lze obdivovat například v rodinném zábavním parku Bongo Brno nebo na výstavách, jejichž seznam najdete na webu www.brancovsky.cz.

Před Poletíme? byl Brančovský kapelníkem skupiny Veselá zubatá, ale ani to nebyl jeho první hudební projekt. V rozhovoru pro časopis FOLK říká: „Asi ve třinácti, možná i dřív, když ještě nikdo z nás neuměl na nic hrát, jsme založili kapelu No Goliash. Na první zkoušky jsem si přinesl Panovu flétnu, kterou jsem si předtím vyrobil z rozřezané trubky, a plechovku přelepenou lepicí páskou jako bubínek. Když  jsme se naučili trošku hrát, zůstali jsme ve složení dvě kytary, basa a bicí. Později jsme dokonce přesedlali na posvátné elektrické kytary a přitvrdili, co to šlo. Protože jsme byli všichni z křesťanského prostředí, naše písničky byly výhradně o Bohu. Naivní a dětské, ale po letech musím uznat, že nápadité a na křesťanskou miniscénu netradiční. Pár let po rozpadu této formace jsem poučen nezdary postavil Veselou zubatou.“

Po šesti letech hraní pod s Veselou zubatou se Rudolf rozhodl založil novou formaci, která by lidi především bavila a která by také bavila jeho. Došlo také k velké změně v jeho hudebním životě – namísto kytary začal hrát na tenorové banjo – podobně jako třeba Ivan Mládek. Právě Mládkův Banjo Band, ale také skupina Traband v rané fázi, to jsou veličiny, ke kterým publicisté přirovnávají hudbu skupiny Poletíme?, která se na svém prvním CD sama charakterizovala jako „original banjo punk future jazz band“.

Rudolf Brančovský je rozený bavič. Tvrdí: „Kdybych neměl jednu ruku, tak by mě to do chvíle, než bych se postavil na pódium, nesmírně trápilo. Z pódia bych se lidem snažil mávat, a pak bych vytáhl dobrovolníka, aby si se mnou zahrál kámen nůžky papír. Ukončil bych to třeba tím, že bych mu neviditelnou rukou předal neviditelné peníze jako poděkování za účast na show. Nebrat se vážně – to je to, co chci lidem říct se skupinou Poletíme?“

A proč se Poletíme? jmenují tak, jak se jmenují, tedy sloveso s otazníkem na konci? Brančovský odpovídá – opět s poetikou sobě vlastní: „Slyším v tom nejistotu kluků, kteří ke starému autu přidělali křídla, mileneckého páru stojícího na okraji vysoké budovy, letadel vyrobených z betonu, slepic plánujících únik ze slepičáren, kosmonautů přilepených lepicí páskou k raketě.“