Pranic (demo)

Turnovská kapela Pranic existuje krátce, přibližně dva roky. V jejím čele stojí evangelický farář Ondřej Halama, kytarista a autor většiny repertoáru. Dalšími členy jsou manželé Tomášovi - František (kytary, perkuse) a Alena (akordeon, flétna) - a baskytarista Jan Dékány. Zmíněné nástrojové obsazení jasně určuje žánr: Pranic je folková kapela, docela obyčejná (což v žádném případě není výtka), snad pouze s akordeonem jako vyčnívajícím nástrojem (jenže která folková skupina dnes nemá akordeon, že?).

Vzhledem k profesi kapelníka Ondřeje je pochopitelné, že se v textech kapely objevují křesťanská nebo obecněji filosofická témata. Jakousi vlajkovou lodí nahrávky je úvodní píseň Kometa, ve které autor věcně i poeticky, zpěvně i hutně popisuje základní tajemství své víry: Na počátku řekl anděl: "Tak už se Marie neboj", na (zdánlivém) konci příběhu je tělo, které "pod ranami bičem sténá". A mezitím "jesličky zbité jen z chudých dřev" a kometa, která svítí na cestu "všem kteří bloudí a hledajíc cíl" (tedy přesah do současnosti a budoucnosti). Křesťanské poselství však najdeme i v písni Úterý končí středou, která se hlásí k inspiraci Bobem Dylanem. V jejím závěru totiž zazní jasné: "Ve jméno Krista doufáme."

Pranic však není křesťanská kapela v tom smyslu, že by se všechny jeho písně hodily do kostela. Je to skupina, která může bez obav vystoupit na jakémkoli folkovém festivalu, aniž by musela mít pocit, že jí publikum neporozumí. Poetický text písně Z října na listopad může mluvit z duše každému, kdo zkouší skládat písničky. Zhudebněný Václav Hrabě (Jednou) komentář nepotřebuje a Nezazpívám je moc pěkná pocta Zuzaně Navarové s pokusem napodobit v refrénu zpěvaččin nenapodobitelný styl. Závěrečné Nad Prahou slunce zapadá je blues se vším všude včetně poznání, že "po třetím pivu / pochopíme div divů / že i když má to vady / nejlepší je bejt tady". (Halama jako textař mimochodem výborně přizpůsobuje jazyk zvolenému stylu - je spisovně korektní u křesťanských témat, obecnou češtinu používá ve zmíněném blues.)

Necelá půlhodina písniček skupiny Pranic se poslouchá příjemně i přes drobné nešvary, které by kapela mohla při profesionálním nahrávání snadno odstranit. Mám na mysli třeba zbytečně protažené "zastavil séé čas" v Nezapomenu nebo zbytečně "zahalovanou" píseň Jednou. Kapele by možná naopak slušel zvuk trochu syrovější, méně uhlazený. S tím se pojí i potřeba větší odvahy při aranžích. Jak už jsem psal, akordeon má v sestavě kdekdo. Proto by bylo dobré, kdyby se neozýval přesně tam, kde to posluchač čeká, ale kdyby občas překvapil. O něco víc by se mohly projevit i perkuse. Nyní je totiž hudba Pranic sice příjemná, ale při delším soustředěném poslechu poněkud nevýrazná. Na ploše 25 minut to nevadí, ale před natáčením plnohodnotného alba by bylo dobré si se zvukem a aranžemi ještě trochu pohrát.