Pavel Pokorný: …za mraky (recenze)

Třebíčského písničkáře Pavla Pokorného sleduji už téměř deset let. Dobře si vzpomínám na jeho živé hraní v pořadu Jak se vám líbí v roce 2005 i na náš rozhovor o Pavlově cestě do Austrálie. Pavel mě seznámil s australským písničkářem Rafem Morrisem, který vystoupil v roce 2009 na festiválku Proglasu Jako ryba ve vodě. A když Pavel v Náměšti nad Oslavou pořádal svůj festival Folkový špíz, pomyslně jsem mu držel palce a přál krásné počasí a co nejvíc návštěvníků. Přes všechny tyto zajímavé a záslužné aktivity jsem nikdy neměl pocit, že by se Pavel Pokorný dral do popředí. Působí na naší folkové scéně tak osaměle, že ani do sdružení osamělých písničkářů nikdy nezapadl. A i když v roce 2011 natočil třípísňový singl s hosty, na svém novém oficiálním albu …za mraky se představuje opět sám, s kytarami a harmonikou. Pouze tam, kde – kvůli smyslu písně – potřeboval ženský hlas, přizval si do studia kamarádku Hanku Linhartovou.

Rezignace na bohatší aranže ve většině případů nevadí. Přesto bych v některých momentech uvítal náznak rytmu nebo další barvu. V pomalé a velmi depresivní písni Bezvětří působí například jako vysvobození, když se po monotónních kytarových akordech ozve foukací harmonika.

Pavel Pokorný možná působí osaměle – a také mírně (nebo pokorně, prostě nomen omen) –, ale ve skutečnosti jde zarputile za svými cíli. Rozhodl-li se natočit desku „po staru“, jak to dělávali folkaři před Dylanovým elektrickým obdobím, tedy pouze akusticky a nahrávat hlas s kytarou dohromady, věděl přesně, proč to dělá. Pavlovy písničky většinou neřeší nejdůležitější problémy světa, ba ani neoplývají kdovíjak originálními básnickými obrazy. Mají však nesporné kouzlo díky tomu, jak je jejich autor interpretuje. Písní o lásce a mezilidských vztazích vznikly tisíce a necítil bych potřebu poslouchat o tom, jak „nocí tiše bloudí osamělé duše“, právě v podání Pavla Pokorného, kdyby jeho hlas nebyl tak přirozený a kdybych necítil symbiózu autora a jeho kytary.

Pavel opravdu není básníkem a nad gramatickými rýmy tajemství/vítězství se člověk možná pousměje. Ale na druhou stranu tak prostá věta jako „Hledáme spolu postý, co je láska“ úžasně funguje. Zvlášť když nás písničkář nezdržuje dlouhým vyprávěním a vyhráváním a vystačí si se dvěma slokami a jednou minutou (píseň Na dosah). V miniaturách je vůbec Pavlova síla, jak se o tom můžete přesvědčit v dalších krátkých písních Zahraj to znovu Same nebo v prosté, ale velmi pěkné závěrečné písničce Za mraky. Špatně však nedopadly ani skladby standardnější stopáže v čele s úvodní Cestou za sluncem, která mi náladu chviličku připomněla už zmíněného raného Dylana, aby nakonec v mysli zůstal spíše simonovský pocit a ohlas raných Marsyas. Snad jen „rým“ „ani ň/nemohl“ je trochu divoký, ale v tomto případě míří kritika na adresu autora textu Jiřího Nepustila.

Pro Pavla Pokorného je příznačné, že i když píseň nazve Hospodská láska, jde o velmi kultivovaný projev. A i hospodský vztah se v jeho případě řeší klidnou silou. V Blues pro Míšu se sice mihne malé klišé („Miláčku, jak je ti?“), ale neotřelá myšlenka, jak se nepotkají přímky, ale „spíš jenom úsečky“, je naštěstí výraznější. Do konceptu jinak autorského alba zapadá jak zmíněná převzatá píseň Cesta za sluncem (ale proč ji Pavel umístil na začátek desky?), tak Klučovská hora Mirka Kašpara, dávná stálice Pavlova repertoáru.

Jediná položka, která podle mne do kontextu desky nezapadá a která měla být zařazena snad jako bonus, je coververze písně Child of Prague Endy Kennyho, dalšího písničkáře, se kterým se Pavel Pokorný seznámil během své cesty do Austrálie. Text o českém emigrantovi, který se ze Švýcarska dostal do Kanady a až po desítkách let se mohl vrátit do vlasti, přeložil Pavel Pokorný ve spolupráci s Honzou Řepkou. A bohužel se ukázalo, že pokud se někdo snaží pořídit co nejvěrnější český překlad cizojazyčného textu, výsledek bývá často rozpačitý a kostrbatý. Už úvodní rým „Lausanne/nemám“ působí krkolomně, ale možná ani o rým nemá jít, protože v ostatních slokách se odpovídající verše také nerýmují. Jenže když už text plyne ve volnějších verších bez pravidelných rýmů, bylo by bývalo lepší odpustit si rýmování úplně a nechat slova plynout, stejně jako to udělal Jan Burian s verši Bennyho Andersena. Pak by se jistě dal vymyslet elegantnější překlad veršů: „Teď tu leží zase psaní, / pan Havel zve mě domů k nám / Po tolika letech dlouhých můžem si vzít zpátky / co patřilo nám.“ Ano, původní píseň Endy Kennyho je silná, až z ní mrazí. A právě proto je škoda, že je její český překlad tak sešněrovaný.

Přes tuto dílčí kritiku stojím za tím, co jsem napsal. Album …za mraky je silné v tom, jak je přirozené, prosté, jak si na nic nehraje. Je silné v tom, že i písně o vztazích na něm vyznívají důvěryhodně.

Vydavatel: Hudební studio Vojty Herky
Rok vydání: 2013
Žánr: folk
Celkový čas: 38:02

www.pavelpokornymusic.cz