Oboroh: Jsme teď čtyři a všichni zpíváme

Oboroh: Jsme teď čtyři a všichni zpíváme
15. května 2010 Folk, Aktuality, Blues Autor: Milan Tesař

Pořad se Slávkem Klecandrem o novém CD Oborohu Ve věci probuzení budeme opakovat v sobotu 29. května od 16.15. Přečtěte si část rozsáhlejšího rozhovoru s kapelníkem Oborohu, který vznikl pro červnové vydání časopisu FOLK.

Rozhovor se Slávkem Klecandrem ze skupiny Oboroh

Oboroh v brněnském klubu Stará Pekárna (foto Milan Tesař)Oboroh loni oslavil 20 let své existence. Jak oslavy probíhaly?

V sobotu 31. ledna 2009 to bylo přesně na den 20 let ode dne, kdy jsme poprvé vystoupili pod názvem Oboroh. A přesně na místě, kde se onen první koncert odehrál, tedy v klubu Rabštejn v Kostelci nad Orlicí, jsme si udělali oslavu. Z celkového počtu čtrnácti muzikantů, kteří v Oborohu za těch dvacet let hráli, se nás objevilo na pódiu třináct. Vzdal to jenom Fanda Šimeček, který nedržel basu prakticky deset let v ruce. Záznam z koncertu vyšel na DVD, které obsahuje také tři bonusy a na těch Fanda hraje.

V současné době Oboroh tvoříte čtyři. Vedle tebe je to na klávesy Roman Dostál, na bicí Libor Ježek a na baskytaru Jarda Jetenský, který s vámi kdysi hrával na kytaru. A mimochodem minimálně sbory zpíváte všichni čtyři.

Ano, jsme teď v kapele čtyři a všichni zpíváme. To by samo o sobě nic neznamenalo, ale ty hlasy se neuvěřitelně dobře barevně pojí. To je devíza, kterou jsme v Oborohu nikdy v minulosti neměli.

Vydáváte nové CD Ve věci probuizení, na které jste vedle vlastních písní zařadili také Kejklíře Vladimíra Merty. Proč?

Je to písnička, k níž mám dlouhodobě silný vztah. Kdysi, jedné dlouhé noci, snad v roce 1976, jsem seděl s jednou mou bývalou spolužačkou v jejich kosteleckém bytě, úplně nevinně jsme si povídali, když vtom ona odkudsi vytáhla magnetofonovou kazetu s amatérskou nahrávkou nedávného Mertova koncertu z častolovického zámku. Bude znít hodně nadneseně, když řeknu, že ta kazeta změnila můj život? Bylo to, jako by mi někdo otevřel dveře do světa volné imaginace na těžko uchopitelných, ale o to působivějších vlnách kytarových vibrací, záblesků, vln a vodopádů, jaké jsem do té doby od nikoho neslyšel. „Mluvil za mě tak, jako já občas mluvívám za jiné“, což je jeden verš z úvodní sloky Kejklířů, písně, která onen častolovický koncert otvírala. Nad ránem jsem spěchal domů s nutkavou potřebou vzít do ruky nějaký nástroj a zkusit do něj přenést něco z pocitu, který ve mně Mertova hudba probudila. Nějakou náhodou jsem doma právě neměl kytaru, a tak jsem vzal za vděk mandolínou. Nešlo to a nešlo, ale tušil jsem, že to jednou nějak půjde. Proto Kejklíři.

Jinak jsi kmenovým autorem repertoáru ty a sem tam přispěje nějakou melodií Roman Dostál. Podílel se na albu autorsky ještě někdo další z kapely?

Jarda Jetenský složil hudbu k písni Kdesi. Minulý rok byl pro Jardu tragický: Jeho krásná a nadaná dcera Kristýna – moje kmotřenka – zemřela ve třiadvaceti letech na leukémii. Hodně času jsme trávili společně na různých bezcílných procházkách po lesích u Vamberka a Rychnova, ale i ve zkušebně. Jára nosil tu muziku už nějaký čas v sobě a já jsem se pokusil o text – rozhovor s Kristýnou, která už odpovídá jen půlnočním tichem. Přesto věřím, vlastně vím, že to není písnička o beznaději. Naopak. Její nahrávka je snad zvláštní i tím, že se na ní vůbec nepodílím ani kytarami, ani zpěvem, pouze textem. Basu i všechny kytary si nahrál Jarda sám, zpěv samozřejmě také. Roman hraje na klavír a zpívá vokály, ve kterých se, konkrétně v prvním refrénu, mihne i hlas Petra Kutheila, který s Kristýnou několik let chodil. Úplnou náhodou totiž vystupoval v době našeho nahrávání se svou kapelou Wotchi ve Staré pekárně (kde zároveň sídlí brněnské studio Indies, kde album vznikalo), a tak stačilo, aby sešel pár schodů a těch několik tónů do Jardova a Romanova vokálu přidal. Do Kdesi také nahrála zobcové flétny druhá Jardova dcera, čtrnáctiletá Kamila.

Pokud jde, Slávku, o tvou autorskou tvorbu, přišel jsi na novém albu s nějakými tématy, která jsi předtím ještě nezpracoval?

Nevím. Možná to platí o všech písničkách na albu, možná o žádné. Vážně si to neuvědomuju. Ono asi nejde o zpracovávání témat. Většinou je to tak, že v počátcích těch písní žádné téma není. Je to třeba jen jedna věta, která mě překvapí. To je vlastně jediné kritérium. Pokud mě na té které muzice nebo textu nic nepřekvapí, dám to pryč a čekám jako rybář u vody.

Na závěr se zeptám, co Oboroh plánuje?

Vždycky jsem hlásal, že Oboroh nic neplánuje, ale že bere věci tak, jak přicházejí. V současné situaci už to není tak docela pravda. Během uplynulé zimy se totiž cosi přihodilo a mně zase po letech při četbě žalmů začaly překlady těch prastarých textů v hlavě zpívat. Stačilo se tomu nebránit a najednou jsem jich měl osm s muzikou. Některé z nich už hrajeme s Oborohem, jiné, které zatím čekají na nazkoušení, hraju zatím sám na svých recitálech. Plán je tedy nabíledni – nahrát třetí album žalmů. S ohledem na to, že nám teď vychází Ve věci probuzení, bude to muset nejméně rok počkat. Ale rád bych to realizoval třeba příští rok v únoru… Jaromír Kratochvíl z Indies Happy Trails mi kromě toho nabídl nové vydání mé sólovky Protější břeh k jejímu desátému výročí, s tím, že bych k tomu albu přidal nějaké bonusy. To by nebyl problém, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě to táhne k nahrání úplně nového sólového alba. Něco, co už se teď moc nedělá – jenom hlas a kytara. Bez hostů a bez playbacků. Mám představu, že by to do značné míry stálo právě na kytaře. Tak nějak mimochodem teď píšu i skladby pro sólovou klasickou kytaru a právě ty bych na ono pomyslné album také rád nahrál jako jakési odmlky mezi písničkami. Je ale dost možné, že mě Jaromír s takovým nápadem pošle do háje. V háji ovšem, pokud zrovna nepadají trakaře, není konec konců vůbec zle, ne?