Milan Valenta: Jako říční proud (recenze CD)

„Některé texty jsou až příliš obecné a neurčité a některé písně působí jako zbytečně natahované. Drobné kostrbatosti nebo ojedinělé obrácení přízvuku téměř nestojí za řeč.“ To byly mé poznámky k prvnímu albu Milana Valenty, které vyšlo 2007 a které autor, aktivní jako folkař už před revolucí, připravil poté, co se na pódia vrátil po 15leté pauze. Grafika obalu Valentova druhého alba se první desce podobá a stejně si je blízký i hudební obsah obou desek. Stále jde o folkrock a rock youngovského stylu, umírněně naostřená elektrická kytara i tentokrát vede neustálý dialog s houslemi (u tohoto nástroje neokoukaná Monika Mošová vystřídala ostříleného Pavla Cingla). Z českých rockových písničkářů mě tentokrát pro přirovnání více napadal Jakub Noha než Vladimír Mišík (Valentovy kytary mi skutečně velmi připomínají Nohovo poslední album Ryba nebo pták), ale to není až tak podstatné.

Stále platí i ty, že Valenta není excelentní zpěvák, avšak přestože jeho deklamativní přednes občas volá po oživení (a doprovodné vokály kolegyň z kapely Moniky Mošové a Barbory Božíkové k tomu nestačí), jeho hlas je přirozený a docela příjemný. Problém je spíše v tom, že skladby se téměř nevyvíjejí. V rychlých písních, které na albu převažují, kapela (včetně hostujícího bubeníka Štěpána Smetáčka) hraje od začátku v plném nasazení, konvenční sóla na kytaru se střídají s odzpívanými slokami a refrény. S touto dynamikou souvisí i struktura některých veršů. Říkankovitý text titulní písně Jako říční proud přímo volá po odstranění sdruženého rýmu a jeho nahrazení „básničtějším“ rýmem střídavým.

Zatímco v souvislosti s prvním albem jsem psal o „ojedinělém obrácení přízvuku“, tentokrát mám bohužel pocit, že se autor s frázováním neúspěšně potýká častěji. V závěrečné Nedokončené touze se například zpívá „Zpět na ZEM“ a pseudolidová Děvčátko moje je špatně položených přízvuků plná. Přesto právě zde mi zdánlivě nevyfrázovaný text nevadí, protože rytmickou nedokonalostí se píseň skutečně blíží lidové slovesnosti. Obecně právě pomalé skladby jsou příjemným oživením jinak jednotvárného alba: Sem vedle písně Děvčátko moje patří krátká balada A já tě stále v srdce nosím a částečně i úvodní Šedesát devět.

Jako textař se Milan Valenta pokouší o zajímavá a neotřelá témata. Dobře mu vyšel například protestsong Co dál, možná související s jeho vlastními podnikatelskými zkušenostmi („Z práce do práce a práce, / manažerská generace. / Co dál?“). Další osobní zkušenost, porevoluční působení ve Francii, se odráží v písni Je těžké si tě ochočit („Vyjedeme si na Pigalle / na sklenku pastisu“). Zajímavějším dobrodružstvím však je hledat příbuzná témata napříč jednotlivými skladbami. V Co dál „utíkáme před přízraky“, v Nedokončené touze „utíkáme jak zmámení“ a v písni Sám před sebou se zpívá: „A tak jen sám před sebou utíká.“ Přidáme-li verše „Čas letí jako o závod“ (Jako říční proud) nebo „A rozlétnout se do všech stran“ (Na druhém konci světa), opět se dostáváme do svižného tempa, jehož vinou má možná deska pouhých 35 minut.

Objektivně mám k albu pouze několik drobných výhrad, uvedených výše. Subjektivně mi však i na druhé Valentově desce chybí důvod, proč bych se k ní měl opakovaně vracet. Ano, obsahuje příjemné písně, zajímavé texty (které vycházejí lépe ze srovnání s domácí rockovou produkcí než se špičkovými písničkáři), ale chybí jednoznačné poznávací znamení, které by album z kategorie „slušné, zajímavé“ povýšilo do kolonky „skvělé, vynikající“.

Rok vydání: 2009
Vydavatel: NEXTERA
Žánr: folkrock
Celkový čas: 35:03