Micah Hinson: Svůj pobyt v Evropě vnímám jako druh pomsty

Rozhovor s texaským písničkářem Micah Hinsonem

Album I Live to You můžeme vnímat jako vaši bilanci, ale také jako nový začátek. Čím z toho je víc?

Řekl bych, že je to obojí. Když jsem začal na albu pracovat, zabýval jsem se jen svými starými písněmi. Vůbec jsem nechtěl natočit něco, co bych považoval za retrospektivu a zároveň nový úhel pohledu nebo nový způsob, jak budu pracovat. Prostě jsem natočil poslední písně, které jsem měl, a myslel jsem, že to bude konec mé profesionální kariéry. A tehdy mě začaly napadat písně jako Ignore The Days nebo The Days of My Youth. Byly podobné těm, které jsem skládal předtím, ale najednou jsem naprosto jasný pocit, že vím, o čem mluvím. Zatímco spousta mých starších písní byla jen slova a slova…    

Proč jste vůbec pro album zvolil název I Lie to You? Má to být provokace?

Mé první album se jmenovalo Micah Hinson & the Gospel of Progress, tedy Micah Hinson a Evangelium pokroku. I další nahrávky se jmenovaly podobně – vždy to bylo moje jméno a něco za ním. Když jsem ale začal pracovat s mým producentem Assou, řekl mi: „Neměli bychom to dělat takhle. Prostě necháme jen tvoje jméno a název desky. Bude to nový začátek.“ Podle něj byly názvy kapel a různé složité názvy matoucí. A popravdě, připadalo mi to jako dobrý nápad. Pak jsem se svou snoubenkou procházel texty písní a hledali jsme slovo, nebo frázi, která by mohla posloužit jako název desky. Jediná věc, která opravdu dávala smysl, bylo I Lie To You, Lžu ti. Znělo to správně, silně a výstižně. Je za tím spousta osobních věcí, které tady nechci úplně rozebírat. V té době jsem procházel mnoha změnami – něco starého v mém životě skončilo, něco nového začalo. Tahle fráze to vystihla dokonale. Věřím, že se to promítlo i do hudby.   

Pocházíte z Texasu, ale v současné době žijete ve Španělsku. V čem je pro vás Evropa jiná než Spojené státy?

Do Evropy jsem jezdil vždycky. Nějakou dobu jsem žil v Manchesteru, chvíli v Římě, ale pokaždé jsem měl pocit, že jsem jen turista, návštěvník. Teď ale žiji v Madridu, a i když musím dodržovat imigrační zákony a podobné formality, cítím, že se tady pomalu zabydluji. Zároveň jsem si uvědomil, jak moc se odcizuji Spojeným státům, Texasu a všemu, co tamní kultura a ideologie představují. Přestává mi to dávat smysl a je to pro mě vyčerpávající. Když myslím na své děti, těžko se smiřuji s představou, že by vyrůstaly v takovém prostředí. Nemyslím si, že je to pro ně dobré. Když se vrátím k historii své rodiny, mé babičky pocházely z kmene Čikasavů – naším původním domovem je to, co dnes nazýváme Spojenými státy. Když jsem teď ve Španělsku, často přemýšlím o tom, jaké je to vlastně propojení. Španělé byli první, kdo se setkal s mými předky, přinesli jim Ježíše, kříž, svou morálku a své představy. Od té doby už naše životy nikdy nebyly stejné. Po těch 600 letech stále neseme důsledky toho, co se tehdy stalo, a snažíme se z toho vyprostit. Lidé se mě občas ptají, jaké to je žít v Evropě, když to není moje rodná kultura. Někdy jsem na to odpověděl nějakou banální frází, jako že hudba je mezinárodní jazyk a že nás všechny spojuje. Ale pravda je, že to cítím jinak. Pro mě je to spíš kosmická odplata. Španělé přišli k mým lidem, vzali jim půdu, zničili jejich kulturu a zabili mnoho z nich. A teď mám možnost žít v jejich starém světě, uživit se a dělat to, co miluji. Přijde mi, že v tom je jistá forma pomsty – ne násilné, ale symbolické.   

Předpokládám, že jste se během svého pobytu v Evropě jako člověk někam posunul. Jakým směrem?

Jakým směrem jsem se posunul? Myslím, že to souvisí s tím, jaké to je vyrůstat ve Spojených státech. Koncepty manželství, dětí nebo amerického snu – to všechno na první pohled dává smysl. Ale jednoho dne jsem se probudil a uvědomil si, že nic z toho není skutečné. Nešlo o náhlé prozření nebo odmítnutí, ale spíš o to, že jsem tím vším prošel. – Chodil jsem do školy. Udělal jsem všechno, co se po mně chtělo. Měl jsem kariéru, oženil jsem se, koupil dům, založil rodinu. Žil jsem podle většiny těch pravidel, která tvoří americký sen. A i když jsem třeba nepracoval v bance, většinu těch konceptů jsem si odškrtl. Ale víte co? Po tom všem mi bylo mizerně. Došlo mi, že žádná z těch věcí vám nepřinese skutečné štěstí nebo radost. Slouží jen k tomu, aby vás zařadily do škatulek, které společnost potřebuje, aby mohla dál růst a prosperovat. Všechno je propojené – politika, náboženství, sex, všechny tyto aspekty života. A já jsem z toho celého systému opravdu rozčarovaný. Když o tom mluvím veřejně, často mě to znervózňuje. Vím, že spousta lidí těmto hodnotám věří. A nejde o to, že bych jimi pohrdal nebo je považoval za hlupáky. Prostě se na tom nechci podílet, pokud to jen trochu půjde. O tomhle tématu bych mohl mluvit hodiny, ale myslím, že to, co jsem řekl, shrnuje, jak se na některé věci dívám.    

A ovlivňuje toto všechno vaše psaní?

Nevím, nakolik to skutečně ovlivňuje moje psaní písní. Myslím, že to ovlivňuje můj život a to, kdo v jádru jsem – nebo alespoň doufám. A tím pádem to asi ovlivní i to, o čem píšu. Ale nikdy bych si nesedl s tím, že teď napíšu protestní píseň nebo že vytvořím skladbu na konkrétní téma. Tohle prostě nejsem já. Nikdy jsem se cíleně nerozhodoval, jaký typ hudby budu psát, ani o čem budu zpívat. Vždycky jsem psal o tom, co mi samo přišlo pod ruce, co se mi objevilo v hlavě nebo na jazyku. Tak to zkrátka je. Tyhle věci mě určitě ovlivňují, ale ne příliš vědomě nebo explicitně. Jsou spíš v pozadí, prolínají se tím, co dělám, aniž bych o tom musel přemýšlet.