Mark Knopfler: Get Lucky (recenze)

Poté, co se v roce 1995 rozpadla skupina Dire Straits, vydal se její kapelník, kytarista a zpěvák Mark Knopfler na úspěšnou sólovou dráhu. Jeho alba z poslední doby jsou jemnější, výpravnější, možná popovější než nejslavnější desky někdejší kapely, avšak důležitou roli na nich hrají také tradiční nástroje (např. irské píšťaly whistles) a ohlasy lidové hudby z britských ostrovů. „Jeho hudba se od prvního alba Dire Straits nijak zásadně nezměnila, jen je trošku jednodušší a tišší,“ psal v roce 2002 v Rock & popu Daniel Vojtíšek v recenzi na Konpflerovo třetí sólové CD The Ragpicker’s Dream. O sedm let a tři alba později soudí Martin Hošna v témže periodiku: „Většina sólové tvorby bývalého člena Dire Straits á nádech výpravné epopeje, kde vás zavede do svého osobitého světa plného nenaplněných přání a maloměstských alegorií. Přes nesporný skladatelský um se ale Mark Knopfler může těžko vyhnout šablonovitého opakování. […] Kdy tak oblíbené keltské motivy dnes nepřekvapí.“ To už je řeč o albu Get Lucky, které je v Knopflerově samostatné diskografii šesté v pořadí.

Ano, keltské motivy – či motivy folklóru britských ostrovů – slyšíme od prvních tónů úvodní písně Border Reiver až po závěrečnou Piper To The End, příběh dudáka, který si po smrti raději zvolí peklo, kdyby mu v nebi zakázali hrát. Vedle použití irských whistles je klíčová volba melodií (Piper To The End velmi připomíná lidovou Will You Go, Lassie) a samozřejmě i témat písní. A tak zatímco úvodní skladba je věnovaná dávným lupičům na anglo-skotské hranici, závěrečnou zpěvák věnoval svému strýci Freddiemu, skotskému dudákovi, zabitému v roce 1940. I v některých dalších skladbách se Knopfler vrací do minulosti (příznačná je svobodomyslná Before Gas And TV nebo vyznání prostého pracujícího Get Lucky), avšak nevyhýbá se ani vymoženostem civilizace (The Car Was The One o automobilových závodech).

Mark Knopfler sice nejvíc připomíná sám sebe, třeba ještě z dob Dire Straits: takovou Before Gas And TV si dokážu velmi dobře představit po boku Telegraph Road, titulní Border Reiver by zase po odstřihnutí „keltské“ předehry mohla být singlem stejně úspěšným jako Calling Elvis. Ovšem třeba taková Cleaning My Gun vedle Dire Straits připomene i R. E. M., v Hard Shoulder jako bych slyšel vyprávět Chrise Reu, Get Lucky mě nutí porovnávat akustické Knopflerovy skladby s folkovými momenty diskografie Bruce Springsteena. A samozřejmě že mě při poslechu alba napadají i jména jako Bob Dylan nebo – a to možná ještě víc – Leonard Cohen či Neil Young.

Neznamená to, že by Mark Knopfler nebyl sám sebou. Je třeba si však zároveň uvědomit, že folkrocková písničkářská scéna je docela slušně zaplněná významnými osobnostmi a že není úplně snadné natočit přelomové dílo, z kterého by celý svět ustrnul. Knopfler natáčí velmi solidní pohodová alba, plná silných příběhů a dobře zahrané vkusné hudby. Hudební historii však budou zřejmě i dál přepisovat spíše kolegové Bob, Bruce a Neil.

Rok vydání: 2009
Vydavatel: Will D. Side Limited/Universal
Žánr: folkrock
Celkový čas: 52:09