Jolanta Kossakowska: Zjistila jsem, jak složité je vydat si album

Rozhovor s polskou zpěvačkou Jolantou Kossakowskou 

Jak jste si uvědomila, že nastal čas pro natočení sólového alba? 

Potřebovala jsem se na sebe hlavně začít dívat jako na zralou hudebnici. Předtím jsem na to pořád ještě nebyla připravená a vnímala jsem se spíš jako součást skupiny, což je samozřejmě mnohem pohodlnější. Můžete se schovat za záda svých přátel a sdílet s nimi zodpovědnost. Ale pak přišel moment, kdy jsem si řekla, že už není na co čekat. Že jsem připravená převzít celou zodpovědnost – a to je samozřejmě odvážné rozhodnutí. Ale takový je ten příběh. Zároveň jsem vlastně ráda, že jsem tak dlouho čekala, protože mezitím jsem se naučila hrát na víc nástrojů než dřív – třeba na violoncello. Takže jsem se mohla sama doprovodit na cello, ukulele nebo klavír. Nakonec to bylo dobré rozhodnutí počkat.    

Na albu hrajete mimo jiné na barokní a středověké nástroje. Proč tato volba? 

Mám bohaté zkušenosti s interpretací staré hudby – středověké, renesanční a trochu i barokní. Díky tomu mám spoustu kontaktů a s některými lidmi jsem si hudebně i lidsky skvěle rozuměla, takže jsem se rozhodla přidat do tohohle hudebního obrazu další barevný odstín. Obecně je totiž myšlenka tohoto alba taková, že chci malovat různými hudebními barvami a všechno je spojit dohromady do jednoho celku.    

Zpíváte v několika jazycích. Proč? 

Myslím, že to přišlo tak nějak samo od sebe. Když jsem dávala dohromady písně na album a vybírala, které z nich nakonec zařadím, uvědomila jsem si, jak moc mám ráda melodii jazyka – svého rodného i těch, kterými mluvím, nebo naopak nemluvím. Na albu jsou dvě písně, které zpívám v jiných jazycích – v němčině a ve francouzštině. A z těch dvou jazyků umím plynně jen jeden. Co se týče těch textů, každý má svůj vlastní příběh. Ten německý ke mně přišel ve snu – ta slova se mi prostě zjevila – a jako hudebnice jsem cítila povinnost z nich udělat píseň. A ten druhý text napsal člověk, který je mi blízký. Trvalo několik let, než jsem našla tu správnou hudbu, která by příběh těch slov dokázala vyprávět. Je to příběh o samotě – o tom, jak je možné být osamělý i uprostřed lidí. Být spolu a přitom sám.    

Bude následovat další sólové album? 

Mám ještě spoustu dalších písní a možná se je pokusím zařadit na nějaké další album – ale teď přemýšlím, jak to vlastně udělat. Zjistila jsem totiž, jak složité je vydat album na vlastní pěst – být si zároveň manažerkou, produkční i kdo ví čím ještě. Ani nevím, kolik různých rolí jsem musela převzít, abych si splnila svůj sen. Bylo to opravdu náročné. A do toho všeho jsem v tom samém roce – tedy loni – chtěla ještě vydat album své skupiny Mosaic, což všechno ještě víc zkomplikovalo. Takže teď si potřebuji dát trochu času, abych si vše srovnala a dala dohromady. Ale znám se – vím, že brzy zase začnu něco chystat.   

V čem se u vás liší práce na sólovém albu a práce na nahrávkách vaší skupiny Mosaik? 

Samozřejmě, že zodpovědnost je u sólového projektu velká – ale každopádně jsem také kapelnicí skupiny Mosaic. Takže i tam většinu zodpovědnosti nesu já. Jenže je to jiné. Projekt Solówa je pro mě mnohem osobnější. Jsou to věci, které mohu vyjádřit jen já sama. Představuji si to jako velmi komorní, intimní záležitost. Je lepší to dělat v menším měřítku, zblízka, tváří v tvář posluchačům – jako když vyprávíte své tajemství, své příběhy lidem, kteří jsou připraveni je sdílet. A v tom je ten rozdíl. S Mosaic někdy hrajeme na velkých festivalech – je to celé mnohem širší, otevřenější. Ne tak intimní.