Jiří Žižkovský: Zrnka soli v kamení (recenze CD)

Jiří Žižkovský je brněnský autodopravce, zasloužilý rodič, osminásobný pěstoun a v neposlední řadě písničkář. Křesťanský písničkář, což znamená nejen písničkář-křesťan, ale především autor, který považuje za důležité zpívat o své víře a vyzpívat svou víru. K vysílání Proglasu patří jeho písně od počátků, protože už v roce 1995 ve studiu na Barvičově ulici v Brně několik svých skladeb natočil: Andělé, Stáj, Sluníčko, Křídla… Až o 14 let později, ve více než 45 letech, se dočkal svého prvního alba. Nazval je Zrnka soli v kamení podle sloganu ze svého zásadního hitu Andělé a vedle 14 písní v celkové délce 65 minut na ně zařadil i rozsáhlou kompozici, která vznikla spojením několika skladeb napsaných pro loutkové představení Malý princ z roku 2003. Celková délka alba se tak vyšplhala na vysoce nadstandardních 76 minut.

Ačkoli je zmíněné divadelní pásmo zařazeno na CD pouze jako bonus, je klíčové pro pochopení celého alba. Připomíná totiž ucelené tematické projekty, oblíbené především v 80. letech, a to na scéně rockové (Progres) i folkové (Učedníci). Jiří Žižkovský zůstává celou svou tvorbou jakoby v minulosti, o dobré dvě až tři dekády zpět. To není výtka, jen upozornění na to, že žádné moderní trendy, odvážné mísení žánrů, novátorské přístupy ve hře nebo zpěvu či třeba rap nebo elektronické smyčky v jeho tvorbě nenajdeme. Žižkovský je konzervativní písničkář klasického stylu: akustická kytara a zpěv, kterým neoslní, ale který plní svůj cíl, totiž předávat poselství.

Poselství je na albu Zrnka soli v kamení jednoznačné: Jiří Žižkovský posluchače svými písněmi bez oklik a zbytečných metafor vede k Bohu buď přímo, nebo prostřednictvím jeho Matky Marie. Obsah je zde na prvním místě, forma stojí v pozadí. A tak se posluchač musí smířit nejen se stále stejným způsobem přednesu a konvenčním kytarovým doprovodem, ale také s občasnými chybami v přízvucích (Ať uslyšíš) a s ne vždy dokonalými rýmy a verši.

Jakkoli některé přímočaré texty mohou v dnešní době vyvolat pousmání, Jiří Žižkovský je ve svém žánru solidním textařem a v některých momentech i slušným básníkem. Nejpovedenější jsou ty jeho písně, ve kterých se objeví alespoň náznak metafory nebo konkrétního příběhu. Proto mě mrzí, že se na album nedostala velmi silná píseň Stáj. Vedle ní považuji za nejlepší Žižkovského texty Ikarův pád („Já z Pravdy jsem se narodil, však nepoznal, jak zářivě je bílá, / můj šedý svět je tisíc polopravd a pololží“) a píseň Andělé s verši: „To byl zas těžkej den, / už skoro nevidím / únavou, únavou / Jdu spát, aspoň malej sen / do mý hlavy neklidný / o nás dvou, o nás dvou // Kolem naší lodi, lásko, / širej oceán / vysokánský vlny se k nám / blíží ze všech stran / do konce kdo vytrvá, jen ten uvidí: // Jak se smějou v nebi andělé / a jestli křídla maj, / jestli všichni vážně dětmi jsou…“

Použití obecné češtiny vůbec nevadí. Autor tímto prostředkem naopak oslovuje co nejširší vrstvu posluchačů a vyhýbá se jakémukoli elitářství, čímž se blíží například Petru Lutkovi. Žižkovského hlas, ačkoli má daleko k plnosti Karla Kryla nebo originalitě Jaromíra Nohavici, však nemusí na rozdíl od zmíněného Petra Lutky (nebo i Jaroslava Hutky) bojovat s intonační nejistotou.

Přijmeme-li koncepci Žižkovského písní jako zpívaných modliteb, jejichž hlavním cílem skutečně je nasměrovat posluchače vzhůru (případně mu připomenout některá pravidla křesťanského života – Ať uslyšíš), není nutné v nich hledat formální dokonalost a originalitu za každou cenu. Přesto se domnívám, že větší živost (doslova zrychlení některých písní) a střídmé přidání dalších nástrojů (perkuse, flétny místo ne vždy vhodného hvízdání) by písním pomohly. Takto jsou Zrnka soli v kamení sympatickým shrnutím písničkářova díla, ale znějí víc jako dokumentární demonahrávka než jako propracované album.

Rok vydání: 2009
Vydáno vlastním nákladem
Žánr: folk
Celkový čas: 76:03