Hana a Petr Ulrychovi & Javory: Stromy, voda, tráva

Na obal nového alba Javorů Petr Ulrych tentokrát nevybral obrázek svého oblíbeného malíře Aloise Mikulky, ale použil dětské kresby lučních květin. Jejich prostá krása vypovídá o obsahu alba minimálně stejně jako název Stromy, voda, tráva. Ale k čemu tato nápověda? Vždyť přírodu a krásy venkova Petr Ulrych ve svých písních opěvuje řadu let. V tomto směru tedy novinka nic převratného nepřináší.

S trochou nadsázky můžeme říct, že Petr Ulrych je jedním z nejtrampštějších autorů současnosti. Vždyť veršům "Jestli ještě nejdeš spát / můžem spolu poslouchat / písně vody trávy stromů / cvrčky noc a vítr k tomu" (Písně stromů, vody a trávy) by to v cancáku vedle raných nedvědovek docela slušelo. Ulrych však nevnímá přírodu jako prvoplánový cíl, nýbrž jako symboly správného - tedy prostého - způsobu života. Proto rád sáhne po milé básničce Ladislava Nezdařila Maměnka ("Kdykoli ale vrátím se / klekne před naši pec / a pokojně v ní zažehne / habr a jalovec"). Proto se nerozpakuje popsat "lenošení" na louce (Z hory do hory) jako užitečný způsob trávení času. Proto je podle něj důležitý ten malý krůček, kterým se ze tmy dostaneme ke světlu (Krůček). Mimochodem je zajímavé, jak i zvolení básníci, které Ulrych zhudebnil, jako by odkazovali ke starším javorovským písním (Skácelovo "Nikdo už neposlouchá tichý hlas" v Nesnadném létě jako kontrapunkt k hitu Prý musíš mluvit tiše).

Tam, kde Ulrych (ať už slovy svými, či svých oblíbených básníků) popisuje a načrtává paralely, jsou jeho písně silné. Na naléhavosti však paradoxně ztrácejí tam, kde se textař snaží moralizovat. Píseň Nikdo neví ("Plujem řekou možností / plujem řekou hloupostí / plujem řekou příběhů / plujem řekou bez břehů") mi ve srovnání s Nezdařilovou Maměnkou nebo Nevrátil jsem nic téhož autora, případě s Ulrychových Krůčkem, přijde poměrně prázdná. Další drobnou výtku pak mám ke zbytečnému použití obecné češtiny v Proudech času (vzhledem ke kultivovanému projevu Javorů a k tematice písně).

Hudební složka alba? Ani ta nepřekvapí, což samozřejmě neznamená, že by Javory stagnovaly. Jde spíše o desku eklektickou, která si půjčuje motivy ze starších Ulrychových kompozic a přetváří je v nový - velmi příjemný - celek. Nikdo neví mi evokuje hravé Kuřátko z alba O naději nebo na titulní skladbu alba Šumaři. Jiné téma z Šumařů (Prosincec) jsem si vybavil při Wolkerově zhudebněné básni Bílé prádlo.

Základním poznávacím znakem Javorů zůstává dialog houslí a cimbálu manželů Štruncových, avšak podobně jako na několika minulých deskách do celku výrazně promlouvá dechový nástroj - hoboj Rastislava Kozoně. Ten je sice na albu uveden jako jeden z hostů, avšak pro celkové vyznění desky je jeho nástroj určující. Javory na novém albu plují na vodách mezi moravskou lidovou písní a klezmerem (přičemž Morava mírně převažuje), avšak několikrát překvapí vybočením jinam. Jedním z příkladů jsou "barové" Písně stromů, vody a trávy s jemnými bicími a krokem úplně stranou je folkrocková Nevrátil jsem nic (na javorovské poměry opravdu dost velký nářez).

Troufnu si odhadnout, že Stromy, vodu, trávu nebudeme po letech považovat za tak zásadní desku jako O naději nebo Malé zrnko písku. Nicméně Petr Ulrych jako autor, jeho sestra jako zpěvačka i Javory jako kapela drží nastavenou laťku kvality stále hodně vysoko. Kde jinde totiž najdete pohromadě jednoduché a snadno zapamatovatelné písničky, barevný hudební doprovod, krásný hlas a poetické (v některých případech přímo básnické) texty? I když se čistý a prostý svět, po kterém Petr Ulrych volá, už nevrátí, není na škodu si jej se zavřenýma očima představit.

(Článek vznikl pro časopis Folk & country.)