Japka: V (recenze CD)

Dva roky po svém minulém CD Come bambino natočila brněnská skupina Japka nové album. Výjimečné tím, že je (zřejmě) poslední. Kapela už v únoru uvedla na svém webu: „Po 15 letech nás opouští [kytarista a zpěvák] Ondra Klíč. Jelikož je to člověk pro naši kapelu zásadní, rozhodli jsme se bez něj nepokračovat.“ Rozlučkový koncert proběhl v dubnu v klubu Melodka a na něm také kapela oficiálně představila své podle názvu páté album, jakkoli je to s číslováním jejích nahrávek trochu nejasné. Japka ostatně vznikla ještě na základní škole (vydělila se ze školního divadla na ZŠ Pavlovská). Současnou – tedy vlastně již bývalou – sestavu tvoří/tvořili Jan Zemko a Ondra Klíč (oba kytary), Martin Hadaš (baskytara) a Vojta Bystrý (bicí).

Klasické rockové obsazení, které od dob Beatles neztratilo nic ze svého kouzla, nabízí širokou škálu vyjadřovacích prostředků, zvlášť když skupině ve studiu vypomohlo pár hostů – Libor Třeška na trubku, Jan Mendelsson na klávesy, Ondra Bystrý a Honza Kyncl na saxofony/flétny nebo Adam Novák z Květů na housle. I díky nim se pánové od rockového základu odrážejí jednou směrem k melodickému folkrocku, jindy spíše k poprocku nebo funku. Na barevnosti albu nedodává jen účast zmíněných hostů, ale třeba i práce s bicími. Viz například způsob, jakým Vojta Bystrý nenápadně vygraduje závěr písně Hrdina, nebo role bubnů jako zvýrazňovače textu v epických 3 příbězích. Rytmika – sledujte i basovou linku, která otevírá skladbu Hrdina – samozřejmě nepůsobí izolovaně a zvlášť její spojení s hostujícími dechy je působivá. Mimochodem výběr hostujících nástrojů do písní nepostrádá vtip. Když se v závěrečné písni Vrba ozve verš „Slyšel jsem vrzat housle“, ozve se – flétna.

Texty, jejichž téměř výhradním autorem je Ondřej Klíč, však zaujmou více obsahem než formou. Nepřipraveného posluchače překvapí hned úvodní sloka první písně Tartuffe: „Už léta se snažím žít jako slušný člověk / nekarbaním / neudávám / vyhýbám se lidskému dnu / tak proč bych si nemohl dopřát trochu prvotřídního kokainu.“ Škoda jen, že refrén („Dvojí je dvojí / sílu to dojí / Tartuffe si na druhých / rány hojí“) je bez sledování slov v bookletu velmi špatně srozumitelný. Z dalších písní vyzdvihuji píseň Jesse James, mimořádně vtipnou v několika rovinách – od samotného textu („I Jesse James měl období / kdy se mu zdálo, že mu banky / zcela všechno uhradí“) přes použití slova „kořeň“ v písni s „americkou tematikou“ až po originální představení skupiny. Zajímavé jsou také 3 příběhy, ve volném verši (či spíše próze) napsaný text s letopočty a více či méně mlhavými historkami o manifestech. Ledňáček je nonsensová hříčka, ovšem zcela jiného charakteru než stejnojmenná píseň skupiny Buty („V noci ledňáčka viděti / to znamená mít aspoň pět dětí“). U originálního nápadu o zelenině, která jde do války, jednoho ze dvou textů Vojty Bystrého, hrozí na ploše celé písně (Brambora) rozmělnění, které naštěstí zachraňuje poslední sloka („Když smažím brambory s cibulí“). Vokální hříčka Hlavní proud řeší – teoreticky i prakticky – situaci rockové kapely při vypnutí elektrického proudu (škoda, že namísto v bookletu správného tvaru „vypnul“ pánové zpívají „vypl“). Možná nejsilnější písní je však úplně na konci alba metaforická Vrba, která klady nejzákladnější otázky a vrací do „archetypálních folklorních vrstev“: „Necháš mě s tím tajemstvím / na břehu tu růst / promluvit housličkami / místo vlastních úst.“

Samostatnou kapitolu pak tvoří dvě písně s hostujícími ženskými hlasy. K celku pozitivně přispěla jak důvěrně známá  barva zpěvu Marty Kovářové (Budoár staré dámy) v písni Manželské sliby, tak úvodní „pamětnický“ hlas Anny Kovářové s parodií na Balíček karet ve skladbě Ústecký zázrak.

Nápadů je na ploše jednoho alba dostatek, ale pánové je bohužel občas srážejí – netuším, zda úmyslně – drobnými nedokonalostmi. Typickým příkladem je už zmíněný nesoulad vypnul/vypl. V ojedinělých případech vadí moravská výslovnost (znělá souhláska místo neznělé – „nikomu se vstáD nechtělo“) a slovní přízvuky někde neodpovídají důrazným dobám („útočišTĚM“ v písni Manželské sliby, „velMI“ nebo „na břehu TU růst“ ve Vrbě. Celkový dojem kazí i kostrbatosti jako „Tolik slov o duchovnu / jako kdyby sněd knihovnu / Tolik řečí o pravé lásce / s každou pod ním vrže matrace“.

Navzdory zmíněným nedokonalostem, které by možná zkušený producent býval odchytil, byla Japka solidní kapela s vtipem v aranžích i v textech. Zvlášť v kombinaci s popovou a funkovou hudbou byl tento přístup spíše výjimečný. Naopak „mainstreamová“ hudební složka odlišovala skupinu od alternativnějších brněnských těles, například od Budoáru staré dámy (jehož byl Ondra Klíč několik let členem) nebo od Květů. 

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2016
Žánr: folkrock
Celkový čas: 50:54

http://bandzone.cz/japka

Článek vznikl pro server Brno – město hudby