Honza Jícha: Lůzr frendly (recenze CD)

Nenosím sandály. Hlavní důvod je – zřejmě – psychologický. Bota má podle mne nohu chránit, a to ze všech stran. V sandálech bych se necítil bezpečný. Ale vždycky říkám, že kdybych sandály nosil, bral bych si do nich ponožky. Nejen proto, že od nohou se člověk nejsnáze nachladí (to mi vštěpovala babička), ale také proto, že bych tím tiše vzdoroval módní policii. Poučku o tom, že ponožky do sandálů nepatří, jsem totiž zatím nepochopil… Písničkář Honza Jícha se v ponožkách v sandálech nechal zvěčnit na obal svého debutového alba Lůzr frendly. Ať už tím chce vyjádřit své lůzrovství, vzdor, originalitu či cokoli jiného, zářivě bílá barva jeho fuseklí z obalu září. Ale pozor. Navzdory neskrývanému humoru na albu najdete poměrně dost vážných témat. Satira v Jíchových písní není samoúčelná, ale zpravidla je pouze prostředkem ke sdělení hlubší pravdy.

Středoškolský učitel a spisovatel Jan Jícha se jako písničkář pohybuje po pódiích už řadu let. Dostal se do celostátního finále Porty, vyhrál soutěž Notování a nyní mu – péčí nakladatelství Galén – vyšlo první album. Aranže písní jsou jednoduché – autor zpívá a hraje na kytaru, Jožka Mikulka na kontrabas, Klára Jíchová na housle a spolu s Míšou Volfovou také zpívá.  Výsledkem je folk, jaký se mohl objevit na Portě už v 80. letech. Předvídatelné jsou také melodie. Dokonce si u některých písní lámu hlavu, kde jsem je už slyšel (Nedokonalý pár, Zastávky). A do třetice, Honza Jícha není nijak nadprůměrný zpěvák – jeho jemně nosový hlas je zaměnitelný – a Míša Volfová sólové party odzpívá se ctí, ale nijak oslnivě.

Jenže písničkář nemusí být kytarovým virtuózem ani zlatým slavíkem. Honza Jícha umí především pracovat se slovem a v tom má – minimálně mezi méně známými kolegy – jen málo konkurentů. Přitom jeho hříčky nejsou humorem pro humor. Už když v první písni, zdaleka ne nejlepší z alba, zpívá o krizi třicátníků, o elektronické komunikaci a o hledání Boha (který však ještě nemá „vytvořenej profil“), nastoluje ve dvou a půl minutách takové množství otázek, že by to jinému písničkáři stačilo na celé album. Když se v téže písni ptá, „o čem maj [písničkáři] zpívat, když svět je tak nesnesitelně malej“, zní to téměř jako provokace.

Z témat nastolených v dalších písních považuji za nejdůležitější vztah dvou lidí – námět banální, z kterého Jícha dokáže udělat „román v písni“ na několik způsobů. Stačí si poslechnout písně Zastávky a Nedokonalý pár. V každé je „lůzrovství“ obyčejného páru podáno jinak, v obou však důvěryhodně a po svém. Jiné Jíchovy písně zabydleli lůzři-solitéři. Jeden z nich je „průměrný matfyzák“, který láká slečinky, druhý je rolník, kterému obdělávání půdy vždy někdo či něco pokazí – od Přemysla oráče až po bolševiky-kolektivizátory (Pole orná a válečná). A tam, kde se děj písně zdá banální, zachraňuje to textař Jícha například zajímavými vnitřními rýmy (Romance) nebo originálními metaforami (Pošli mi klíč). Laťka mírně spadne dolů tam, kde je humor až příliš prvoplánový (Pipinka), ale i zde se můžeme kochat alespoň originálními rýmy (Green Day / nebryndej). Kdybych měl vybrat nejsilnější Jíchův text, zvítězil by Velký pátek, obraz současných Velikonoc. Do čtyř slok se vejde velkopáteční půst, příprava beránka, televizní zprávy, nevyzrálá víra, letní čas i ruská duma a islám v jediné větě. Tedy témata odvěká i aktuální.

Bylo by však nespravedlivé říct, že kromě výborných textů Jíchovo album nezaujme. Vždyť i civilnost hlasů, které si na nic nehrají, je silnou devízou. Navíc dvojhlasy Honzy Jíchy a Míši Volfové se poslouchají velmi příjemně. A to vše písním dodává na uvěřitelnosti. A díky tomu může album zaujmout lůzry i nelůzry, s ponožkami v sandálech i bez nich (bez ponožek i bez sandálů).

Vydavatel: Galén
Rok vydání: 2015
Žánr: folk
Celkový čas: 45:15