Henychová Eva: Všechno je jinak

1. prosince 2004 Folk, Recenze Autor: Milan Tesař

"Víš dávno, že mě nezměníš" a "Všechno je jinak". To jsou dvě zdánlivě si protiřečící citace z textů Evy Henychové. Vybral jsem je z písní Všechno je jinak a Bílý kaštan, terými začíná písničkářčino třetí album. Je tedy všechno jinak, nebo Evu prostě nelze změnit? Album má - zdá se - dva hlavní cíle. Za prvé se snaží dokázat, že spolupráce Evy Henychové se Slávkem Klecandrem a dalšími členy jeho skupiny Oboroh snese přenos z prchavosti koncertů na kompaktní disk. A za druhé se snaží představit Evu jako o autorku vyzrálejší než na předchozích dvou albech - už není tou holkou z podomácku vyrobené kazety Svítání ani emocemi zmítanou dívkou-šansoniérkou z dvojky Za stěnou z papíru. Zpívá nám žena.

Rok vydání: 2004
Vydavatel: Islet Records
Žánr: folk
Celkový čas: 41:41

"Víš dávno, že mě nezměníš" a "Všechno je jinak". To jsou dvě zdánlivě si protiřečící citace z textů Evy Henychové. Vybral jsem je z písní Všechno je jinak a Bílý kaštan, kterými začíná písničkářčino třetí album. Je tedy všechno jinak, nebo Evu prostě nelze změnit?      Album má - zdá se - dva hlavní cíle. Za prvé se snaží dokázat, že spolupráce Evy Henychové se Slávkem Klecandrem a dalšími členy jeho skupiny Oboroh snese přenos z prchavosti koncertů na kompaktní disk. A za druhé se snaží představit Evu jako o autorku vyzrálejší než na předchozích dvou albech - už není tou holkou z podomácku vyrobené kazety Svítání ani emocemi zmítanou dívkou-šansoniérkou z dvojky Za stěnou z papíru. Zpívá nám žena.

Podařilo se Henychové těchto dvou cílů dosáhnout? Pokud jde o spolupráci s Oborohem, ta je zřetelná na první poslech. Celá kapela se sice objeví pouze ve čtyřech písních, avšak i to je dost na to, aby výsledek zněl opravdu "jaksi odlišně". Ve Všechno je jinak, písni zároveň úvodní, titulní a pilotní (tedy rozeslané ve formě singlu do rádií ještě před vydáním alba), bubnuje Libor Ježek zlehka, pravidelně a jakoby popově. V písni O nás dvou vytváří bluesovou barovou atmosféru. Rockovější jsou až Mládí a Zůstaň svůj, obě mimochodem s výrazným saxofonem. Tyto dvě písně podle mne představují onu hranici, za níž by projev jemné Henychové už zněl nepřesvědčivě (přičemž v závěrečné pasáži Mládí je ona mez už možná překročena).

Zatímco o spojení Henychové s celou kapelou ve čtyřech písničkách lze diskutovat (a dokážu si představit obdivné i odsuzující reakce), střídmější hostování v dalších skladbách považuji za jednoznačný přínos. Pěkný je například saxofon v Co v TV neuvidíš a nádherný je souzvuk saxofonu s kytarou v Na střeše kostela. Ostatní skladby však představují Evu přesně takovou, jak ji už léta známe. Ke změně tedy došlo jen částečně a nijak násilně.

Pokud jde o přerod dívky-textařky v dospělou ženu, v řadě případů je Eva opravdu přesvědčivá. Tvrdí sice, že ji nezměníme, avšak k zajímavým posunům došlo. Ubylo zdrobnělin, ubylo inspirací v přírodě. Místo nich nastoupila témata filozofující a společenská. Za nejproblematičtější píseň alba pokládám protestsong Co v TV neuvidíš - je příliš popisný, mravokárný a chybí mu výraznější pointa. V ostatních písních mě Eva překvapuje spíše příjemně. Zajímavá je surrealistická miniatura Aha nebo šanson Převozník. V obou se autorka snaží dobrat základních pravd o smyslu života, přičemž jednou tak činí jazykem hravým ("Ptám se, kam jdu, ptám se, kdo jsem / Hledám brýle na svém nose") a podruhé zvolila formu vážnější ("Nemůžu žít v téhle zemi / kterou miluji, kterou neproklínám").

Převozník není jediným textem s duchovním námětem. Text Veď mě, můj milý můžeme číst jako modlitbu a v Na střeše kostela zpěvačka jen tak mimochodem prohodí: "A příští neděli zas půjdu do kostela." Nikde však posluchače neobrací na svou víru, nikde ani nepoužívá jasně křesťanskou symboliku (jako tomu bylo ve starších písních Krčmář, Maria nebo Židle). Pouze vysílá zřetelné poselství, že na převozníka z poslední písně čeká s nadějí.

Pokud sestoupím od témat a smyslu textů na jejich jazykovou úroveň, musím ocenit některé pěkné obraty ("Tak jsme se pochovali / já tebe a ty mě" - O nás dvou; "Slunko svítí si tu svou" v titulní písni; nebo krylovsky působivé "Do domu nám fouká / a střechou dovnitř krápe / do domu, cos nikdy nepostavil" - Z druhého konce). Pokud jde o výhrady, vedle už zmíněné televizní protestpísně bych zmínil pouze jednu jazykovou drobnost: Sloveso "pučet" zná současná spisovná čeština pouze v této nezvratné podobně a varianta "pučet se" je považovaná za archaickou (viz píseň Mládí).

Je tedy všechno jinak, nebo je Eva Henychová nezměnitelná? Doprovodná kapela (a výborná kapela, musím dodat) sice desku oživila, nicméně žádná převratná změna nekoná. tvorba Henychové se spíše kousek po kousku posouvá a zraje. Může se nám zdát, že se Eva ohlíží, bilancuje a zpívá o smyslu života zbytečně brzy. Ale já jí vzhledem k některým jejím životním zkušenostem její písně věřím.

(Článek vznikl pro časopis Folk & country.)