Fontána naděje: Kam kráčíš

Rok vydání: 2005
Vydáno vlastním nákladem
Žánr: folkrock
Celkový čas: 50:51

Kam kráčíš je druhé album Fontány naděje, křesťanské kapely z Nového Města na Moravě. Zatímco debut Ráj ve ztraceném světě z roku 2002 byl převážně folkový s občasnými výlety k folkrocku (a na druhé straně třeba k popu či ke zvuku běžných amatérských schol), druhá deska je trochu jinde. Převažuje folkrock s častými přesahy k rocku. Jinými slovy - Fontána naděje přitvrdila.

Snaha o rockovější polohu je zřetelná ve většině písní, avšak ne vždy se to kapele vydařilo. V písni Oheň je například zvuk elektrické kytary a kláves tak hutný, že se v něm utápí zpěv. Úvodní Zvon má silnou melodii, pěkné kytarové sólo, baví mě i náznaky funky, avšak písni škodí zbytečné natahování. Zatímco na stadionu při hodně povedeném koncertě by se snesla i delší sóla a četnější opakování, na začátku desky jde o kontraproduktivní krok. Třetím příkladem je píseň Věčnost, po žánrové stránce jakýsi popmetalový ploužák (rozuměj tvrdší rock obohacený klávesami). V ní ruší naprosto zbytečné obrácené přízvuky ("ke SLUnci" by se dalo vyfrázovat jinak) a sladký zpěv připomínající Michala Davida.

Rockový styl Fontány naděje je spíše konvenční, což samo o sobě není chyba. Kombinace hutných kytar a kláves zní zastarale (jako z 80. let), avšak kapela to zdárně vybalancovává už zmíněným koketováním s moderním funky (vedle Zvonu například v Ohni). Milé je i občasné použití nerockového nástroje v tvrdší pasáži (zobcová flétna v písni Král) a za pochvalu stojí i práce s gradací (Naděje), i když ta by u tohoto žánru měla být naprosto samozřejmá. Opravdu klidné polohy jsou na albu zastoupeny minimálně (Přišel mezi nás s houslemi nebo Gratias, Mater).

Texty jsou přímočaře křesťanské, často s jasnými biblickými inspiracemi (Přišel mezi nás, Zvon). Pod názvem Gratias, Mater se skrývá latinská modlitba Ave Maria, další mariánskou modlitbu najdeme pod titulem Maria. Sugestivní a hymnické jsou dvě hitové písně: Zvon (té ale škodí fráze typu "Jednou poznáš, že bolest není prohrou tvou") a Oheň (s výše uvedenou výhradou ke srozumitelnosti). Melodická, ale posluchačsky velmi vděčná je píseň Naděje, zatímco v závěrečné Kam kráčíš působí rušivě nadměrné natahování některých slabik v refrénu.

Fontána naděje je samozřejmě amatérská kapela (jinak to na naší křesťanské scéně ani nejde). Přesto například obal alba je profesionálně vyvedený a skupině by jej mohli závidět leckteří profesionálové. Album, vydané vlastním nákladem, má docela slušný zvuk. Kapela zde navíc hraje výhradně vlastní tvorbu, což si zasluhuje pochvalu největší. I když skladby Romana Horvátha (kapelníka) a dalších členů Fontány naděje nejsou dokonalé, sálá na mě z nich upřímnost a touha vyzpívat ty nejvnitřnější prožitky. Album navíc osvěžují občas probleskující náznaky poezie (Bílá růže).

Nevěřícího toto album asi neosloví. Na to jsou texty příliš jasné a nekompromisí a hudba nepříliš originální. Křesťanovi, kterého nenaplňují kapely s akustickými kytarami a flétničkami, však Fontána naděje zaimponovat může (pokud tedy nehledá něco alternativnějšího). Ony jsou to vlastně jen obyčejné písničky (v tom nejlepším slova smyslu), okořeněné elektrickými kytarami a bubny. Písničky o Bohu a pro Boha. Písničky autorů, kteří se určitě nepovažují za dokonalé. Přesto se nestydí skládat, a to je dobře. Upřímnost se cení a výsledek v tomto případě vůbec není špatný.