Fleret: Pumkanonem

Natáčení nového alba Pumkanonem předcházelo personální zemětřesení v kapele Fleret. Ze staré sestavy zůstala pouze základní dvojka Zdeněk Hrachový (zpěv, kytara) a Staňa Bartošík (housle, zpěv), zatímco celý zbytek se obměnil. Rytmiku tedy nyní obstarávají Tomáš Vunderle (basa, občas elektrická kytara) a Jiří Hlavnička (bicí), na elektrickou kytaru hraje Vítek Rokyta. V tomto složení natočil Fleret svou zatím nejpestřejší, nejšílenější, nejbarevnější, nejulítlejší desku. Přesto si troufnu tvrdit, že Vizovjané stále hrají folk.

Fleret ani na své nové desce nerezignoval na vlivy valašského folklóru (a to nejen v textech), základem stále zůstává písnička. Co na tom, že ji občas krásně zpestří sopránsaxofon hostujícího Milana Straky (Blues o zlatým zubu), že ji rozhýbe funky rytmus (Z ostudú su jedna ruka) nebo že ji dokonce podepře dusavý pseudotechno rytmus (Pum kanonem - odlet). To, že stále dokáže přednést krásnou folkovou baladu, dokazuje kapela v nádherné Už sa mi o tobě nezdává, do které textař Libor Mysliveček nenásilně propašoval řadu valašských reálií. (Naopak hůře srozumitelná jsou Nevalachovi místní jména ve skladbě Z Ameriky na Habeš.)

Napsal jsem, že Pumkanonem je mimo jiné nejpestřejší deska Fleretu. Nejde mi pouze o pestrost stylovou, ale také o pestrost témat. Vedle povinných konzumačních (Dajme si do cimbála) a tklivých milostných (Už sa mi o tobě nezdává) se tentokrát dostalo na téma ekologické či trampské (jak chcete, v každém případě je Song pro dřevorubce Ondřeje skvělá parodie) a - což mě překvapilo nejvíc - na téma antimilitaristické (Poslední uniforma). Vážné písně se víceméně pravidelně střídají s úlety typu Halekačky nebo Bílé ofce rodiny.

I když mi ne všechny skladby posluchačsky sednou a i když mám pocit, že místy exhibice převládá nad sdělením, nemůžu popřít, že nová sestava kapely je interpretačně velmi dobrá, pravděpodobně nejlepší v historii Fleretu. Naopak s bookletem to pánové možná trošku přehnali. Řada fórků se sice povedla (včetně toho s Hitlerem a vidlemi), nicméně jako celek je obal alba až moc dadaistický (rozuměj přeplácaný) a zadek na zadní straně knížečky mi přijde nevkusný.

Fleret je poslední dobou v kurzu. Uvědomuji si to především na letních festivalech, kde tuto čím dál ráznější a tvrdší kapelu bouřlivě akceptuje i trampské publikum. I proto tvrdím, že skupina stále hraje folk, i když si jej upravuje k obrazu svému. Možná by právě tato podoba folkové muziky mohla přitáhnout k písním s obsahem i publikum, které zatím dává přednost prázdnému popu. Takový posluchač by se mohl chytit třeba na duet s Věrou Špinarovou Blues o zlatým zubu a přes něj se proposlouchat k závěžnějším písním. I když je z desky slyšet, že současnou sestavu Fleretu hraní hrozně baví a že se pánové ve studiu jaksepatří vyřádili, přesto tím nejsilnějším v jejich repertoáru pro mne zůstávají balady. Ať už je to krásná Pozdě na hlasitou hudbu, Zafúkané, Ukažte mi cestu dom nebo třeba z nové desky Už sa mi o tobě nezdává, která se řadí k mému fleretímu Best Of.