Edo Klena: Na drsnou otázku drsná píseň

Rozhovor se slovenským písničkářem Edo Klenou

Jak vůbec v poslední době píšeš písně? Jde ti to snadno? 

Celý život skládám velmi živelně. Cítím se, jako kdybych psal povídky. Jsou to vlastně krátké příběhy běžných dní. Sem tam k tomu přidám nějaké hlubší sdělení, které se nás týká. Obklopují nás média, ale zároveň žijeme své životy. To všechno se mi tak nějak míchá v hlavě, až mě napadne třeba věta: „Jak ven ze systému?“ Člověk uvažuje, co všechno na něj dopadá, co musí snášet, co musí zpracovat. A přitom musí žít, vydělávat, živit rodinu. Jednoduše jej tedy napadne: Jak ven ze systému. Kde na zeměkouli se mohu odstřihnout od světa? A je to řešení? Prostě milion otázek… Potom přemýšlím, jaký typ písně by to mohl být. Je to drsná otázka, takže to bude drsná píseň…

Vidíš roli písničkáře v tom, že někam posouvá myšlení svých posluchačů? 

Ano, to je v mé DNA od počátku. Zapřel bych sám sebe, kdybych to nepřiznal. Začal jsem jako písničkář, který nebyl spokojený v socialistickém zřízení. Někteří lidé si mysleli, že s pádem socialismu písničkářství skončí, ale to vůbec není pravda. Vždyť vidíme, jak je dnes svět strašný, čeho jsou lidé za peníze schopni. Je milion témat, která je třeba řešit. Je třeba lidem otevírat oči nebo jim aspoň říct, jak to cítím já. To je asi nejpřesnější. Nějak to cítím, doma si o tom povídám se svou ženou a přemýšlím, jak to vnímají ostatní. Snažím se tedy prostřednictvím textů písní komunikovat s veřejností. Nemusí jít hned o řešení, ale chci své posluchače alespoň vtáhnout do problému, ať se nad tím zamyslí. 

Co je hlavním tématem tvého nejnovějšího alba Vata? 

Tím tématem je opravdu „vata“. Já tím albem nastoluji otázku, jestli je konformita života člověku nade vše. Servírují nám, že žijeme v přešťastné Evropě, všichni všechno máme a není třeba nic řešit. Jenže kolem nás jsou problémy a ne všichni se mají tak dobře. Můžeme my s tím být spokojení? V písni Vata jde o to, že nestačí žít si ve vatičce, ale že si musíme klást otázky a zaujímat stanoviska. Nesmíme upřednostňovat jen naše vlastní pohodlí. Neustále jsme konfrontovaní s tím, že dostáváme zvenku otázky a reagujeme na ně. „Chceme tu cizince? Ne, nechceme. Jsou to chudáci, kteří by si měli řešit své problémy doma. My se máme dobře a ještě by nám mohlo být hůř.“ Takhle uvažujeme, a přitom jsme se sami teprve nedávno dostali z těch – s odpuštěním – sraček. Najednou máme máslo na hlavě. To je ale jen příklad. 

Nejkratší píseň alba se jmenuje Hlavne nerušiť. Co sděluješ ve dvou minutách? 

To je píseň o tom, jak si člověk připadá, když přijde hrát do cizího prostředí a lidé jsou tam omámení médii a akceptují jen to, co z médií znají. Nejsou zvědaví na nic nového. V koutě stojí muzikant, chce jim sdělit něco důležitého a nedostane se mu ani pět minut pozornosti. A to není jen můj případ, to se děje denně těm nešťastníkům, kteří nechtějí podlézat laťku a vystupovat v komerčních televizích. 

Jednou z nejsilnějších písní alba je Milión eur, inspirovaná vraždou Jána Kuciaka a jeho partnerky v únoru 2018… 

To je nejstrašnější téma, kterým Slovensko žije. Je hrozné, že se musí stát něco tak hrozného, aby se lidé zvedli a vyšli do ulic. A i v tomto případě to někteří zpochybňují. Řeknou, že kdyby šli manifestovat, budou tím dělat volební kampaň nějakému politikovi. Ti lidé jsou tak pomatení, že je ani tak strašná věc nedostane od televizorů. Vždyť je třeba se spojit a jít a říct, že toto se tu dít nesmí a že my všichni jsme proti tomu. Když k té události došlo, měl jsem strašný pocit a říkal jsem si, že to tak nemůže zůstat, že musím napsat nějakou píseň. Dva dny poté jsem ji měl hotovou. Pak jsem ji vzal do zkušebny a posunuli jsme ji do takové tvrdší polohy. Nechtěl jsem, aby to bylo zpěvné a melodické jen proto, aby se to líbilo. Naopak jsem melodiku úplně potlačil, aby dopředu vyskočila slova a bylo jasné, co se to s námi lidmi děje. 

(Celý rozhovor vyjde v písemné formě v Kulturním magazínu UNI)