Družina: Tragare

Nemám rád show pro davy. Nemám rád rozjuchané umělce, kteří se pořád usmívají a poskakují po pódiu. A přesto mě na letošní Zahradě máloco tak oslovilo jako rozdováděné vystoupení banskobystrické Družiny. Pokud je totiž základem dobře zahraná živá muzika, jsem nejen ochotný určitou pompéznost kapele odpustit. U skutečně dobré muziky může choreografie hudební složku oživit a dojem umocnit.

Tragare (což v šarišském nářečí znamená "dřevěné trámy") jsou druhé album Družiny (po rozštěpení Jej družiny na dvě frakce). Stejně jako na eponymním CD z roku 2004 přináší kapela i tentokrát úpravy slovenských lidových písní. Jenže zatímco u minulé desky jsem psal o "úpravách víc rockových a popových než třeba jazzových nebo jinak experimentálních", tentokrát experimentování v dobrém slova smyslu výrazně přibylo.

Že Družině stál ve studiu za zády bývalý Stingův perkusista a vyhlášený producent Vinx, možná víte z rozhovoru z letního dvojčísla našeho časopisu. Podle kapelníka Atyho Béreše Vinx "ani trochu nezasahoval do aranží". Důležité naopak bylo, "jakou vnesl do studia pohodu" nebo jak dohlížel na snímání nástrojů. Staral se tedy o detaily, které by běžný posluchač možná ani nemusel postřehnout. Nicméně věřím tomu, že posluchač jen trochu pozorný výborně nasnímané perkuse postřehnout musí. Stejně jako si všimne lehkosti, s kterou celá kapela hraje - od píšťalek v předehře písně Ovseňisko, jačmeňisko přes Bérešovu basu (která zůstává cudně v pozadí a jen sem tam - nepravidelně - vypluje na povrch) až po bicí Borise Brny, které mají daleko k bigbítové topornosti. Netuším, jestli to vše je především Vinxova zásluha, ale po zvukové stránce jsou Tragare opravdu výtečné.

Pokud jde o aranže, kapela zraje. Bez originálních nápadů by nepomohlo ani dobré studio, ani vyhlášený producent. Původně rockovější Družina dál klade velký důraz na basu a bicí (a nezapomínejme, že pánové Brna a Béreš mají za sebou jistě cenné zkušenosti z popového Indiga Petra Nagye), avšak do první linie tentokrát přece vystupují nástroje akustické - už zmíněné flétničky, housle nebo perkuse (na které hraje ve většině skladeb uznávaný Pavel Plánka a v dobré polovině písní ještě navíc pan producent Vinx). Za zmínku možná stojí i absence elektrických kytar s výjimkou ostřejšího bonusu Ta vipimo, avšak tato drobnost se mi nakonec nejeví jako zásadní. Úvodní Nám, nám je například díky funkující base dostatečně razantní i bez elektrické kytary.

Lidové písně jsou zpěvné samy od sebe. Když k nim s citem přistoupí muzikanti se zkušenostmi z různých žánrů pod dohledem nezávislého externího odborníka, může vzniknout hit v tom nejlepším slova smyslu. A hitů, které mají daleko ke kýči, se Družině na novém albu povedlo hned několik: Za našima humny, Od Očovej do mlyna, Od Oravy dážď ide, Takí sä mi frejar páši, mám-li jmenovat své nejoblíbenější. Nejen v tomto ohledu se Družina zcela vyrovná Čechomoru, kterému nedávno předskakovala na "vlakovém" turné. A díky výborným zpěvačkám má slovenská kapela ještě něco navíc.

Nechci samozřejmě pouze chválit. I když opravdu trvám na tom, že ke kýči má koncertní show i album Družiny daleko, v některých momentech se kapela kýčovitosti přece jen přibližuje. Například foukání větru v Povievaj, povievaj je podle mne zdůrazněno příliš a ubírá prostor pro posluchačovu fantazii. A přiznám se také, že příliš nechápu krátké instrumentální vsuvky a především půlminutovou retro verzi Takí sä mi frejar páši. Něco podobného předvedl například Fleret s hospodskou verzí Na Kráľovej holi. Proč tedy vtip opakovat? Nebo chtěla Družina kontrastem předvést, že zvuk zbytku alba je opravdu špičkový? Vždyť toho bych si všiml i bez retro verze.

Drobnou vadu na kráse má i jinak moc pěkný obal, který například u textů písní rozlišuje, zda jsou zapsány foneticky v některém ze slovenských nářečí. Zvídavý posluchač se totiž nedozví, o která nářečí jde.

(Psáno pro časopis Folk & country.)