Désirée Saarela: Snažila jsem se zachytit emoce v tichu

Rozhovor s finskou zpěvačkou Désirée Saarela 

Vaše nové album se jmenuje Annanland. Co to znamená?

Myslím, že každý si může vytvořit svůj vlastní Annanland. Je to nějaké místo, ale může to být i člověk, život obecně nebo něco, co chcete ve svém životě změnit – rozvinout něco nového nebo si jít za sny, které chcete uskutečnit. A já jsem cítila, že právě takový Annanland potřebuji, abych se mohla posunout dál – jak v hudbě, tak ve způsobu, jakým píšu písně nebo vyjadřuji život. Pak jsem se ponořila do světa výtvarného umění a začalo to Vincentem van Goghem, který je samozřejmě velmi známý. Sama jsem hudebnice. Nejsem malířka. Nejsem ani výtvarná kritička. Takže jsem si kladla otázku: Mám vůbec právo myslet si všechny tyto věci? A tehdy jsem v jeho způsobu malování nebe a polí začala slyšet hudbu. Začala jsem psát písně o různých malířích, o umění a o životě – o způsobu, jakým vnímají svět a co pro ně znamená být umělcem. Byla to pro mě velká cesta. Poznávala jsem životy těchto lidí, navštěvovala řadu výstav a také jsem se seznámila s tvorbou finsko-švédské umělkyně Tove Jansson, autorky knih o Muminech. Samozřejmě byla také malířkou a spisovatelkou. Psala knihy, dělala tolik věcí – a já jsem měla možnost navštívit její ateliér, který se nachází v Helsinkách. Není běžně přístupný veřejnosti, ale mně se tam podařilo dostat a začít tam psát píseň. Byla to pro mě velká čest pokusit se z mého pohledu vyjádřit jejich umění a to, jak ovlivňuje můj život dnes. Tím, že jsem se ponořila do světa výtvarného umění a začala chápat způsoby, jakými různí umělci prožívají a vyjadřují sebe sama, jsem vlastně začala mnohem lépe chápat i sebe jako umělkyni. Odvážila jsem se používat to slovo a naplno přijmout fakt, že i tohle je moje cesta. Nemaluji obrazy, ale tvořím hudbu.    

Jaký je tedy v případě vašeho alba vztah mezi výtvarným uměním a hudbou? Mělo jít o zachycení způsobu, jakým malíři pracují, jejich stylu pomocí hudby?

Může to tak být. Je to trochu jiné u každého z nich. Van Gogh měl ve svých obrazech tolik emocí, a to jak v barvách, tak ve výrazu. A životní filozofie Tove Jansson, její způsob, jakým chápala, že každý z nás musí být sám sebou – a jak důležité je, aby to každému bylo umožněno – ten mě opravdu oslovil. Byla ve svém vyjadřování tak univerzální, že mě to úplně zasáhlo. U každého umělce mám trochu jiný pohled – ať už je to píseň o ní, nebo třeba o Egonu Schielem, rakouském malíři, který tvořil velmi provokativní obrazy. Tak jak to vyjádřit? Kdo vlastně jsem, abych se do toho pouštěla? Ale nějak jsem si tu cestu našla – a je to na albu slyšet. Schieleho píseň jsem musela napsat ve Vídni, stejně jako tu o Klimtovi, protože jsem chtěla být v jejich prostředí a zachytit ve skladbě tu správnou atmosféru.    

Jak jste v písních pracovala s emocemi? 

Myslím, že právě emoce jsou to nejdůležitější, co jsem se snažila zachytit – a také určitý klid a… vlastně nejzajímavější věcí na tomto albu je pro mě ticho. Emoce v tichu. V hudbě je totiž také tolik ticha – pokud víte, co tím myslím. To je opravdu něco výjimečného. A myslím, že je to podobné jako u obrazů a barev, těch emotivních barev, a pak i stínů a světla – jak je používáme v malbě nebo v hudbě. Je mezi tím tolik propojení, jak se to dá vyjádřit, a je v tom spousta vášně. Byla jsem do toho ponořená opravdu hluboce, a když o tom mluvím, cítím každou píseň jinak – podle toho, kam se v sobě potřebuji dostat, abych ji mohla zazpívat. Snažila jsem se to zachytit a vždycky jsem vše nahrávala na první pokus. Je to živě. Jediné, co jsem přidala, jsou zvukové kulisy k některým písním – třeba zvuk vln nebo kavárna ve Vídni v písni o Schielem. Úžasná je na tom, že se snažím vyjádřit dílo jiných umělců, kteří žili třeba před sto lety, právě ta kombinace. Společně s jednou švédskou umělkyní jsem vytvořila digitální projekce – animované, jako filmy – ke každé písni. Ta umělkyně se jmenuje Malin Skinnar a je to také malířka. Začala mi malovat svou verzi Annanlandu. Použila obrazy a animaci a všechno to propojila. Když vystupuji živě, mám to vše se sebou na pódiu jako vizuální doprovod. Díky Malin se mi podařilo celé to dílo přenést i do vizuálního světa. A obálku alba vytvořila úžasná umělkyně z Francie, Chloé Kelly Miller. Ke spolupráci s ní došlo tak, že mě oslovil její kurátor, jestli bych se mohla zúčastnit výstavy v Carrousel du Louvre, kde měly být vystaveny její obrazy. Potřebovali básnířky z různých částí světa. A já jsem řekla: „Nejsem básnířka, ale texty jsou pro mě nesmírně důležité.“ Navrhla jsem tedy, že bych k výstavě přidala píseň. Takže jeden z textů – Ultima Thule – byl přidán k jejímu obrazu na druhou stranu plátna. Ty obrazy měly čtyřikrát tři metry, byly obrovské – a visely od stropu v Carrousel du Louvre. Na jedné straně její obraz, na druhé straně můj text. Bylo tam dalších dvanáct básnířek z celého světa. A po téhle spolupráci jsem se Chloé zeptala, jestli by nechtěla vytvořit obal pro Annanland. A ona řekla ano. Jsem moc ráda, že jsem mohla propojit svět těchto velkých umělců minulosti – jako Gustav Klimt, Vincent van Gogh, Marc Chagall – a přitom to přenést do současnosti díky současným umělcům, kteří znovu vyjadřují mé písně svou tvorbou. Je to takový uzavřený kruh. A cítím, že mám velké štěstí, že jsem mohla tyhle spolupráce zažít. A přitom, když jsem na pódiu jen já, jsem to jen já a kytara – je to velmi minimalistické. Ale když k tomu přidáte vizuální vrstvu, otevře se to ještě víc.   

Na albu se doprovázíte pouze na akustickou kytaru, nahrála jste je bez hostů. Byl to od počátku záměr? 

Ano, tohle je moje deváté album a už jsem udělala spoustu různých věcí. Ale cítila jsem, že tentokrát potřebuji udělat něco jiného. Potřebovala jsem se hodně ponořit do sebe a být schopná tvrdě pracovat – a udělat to sama. Musela jsem se postavit na vlastní nohy a pokusit se zvládnout ten těžký úkol – vyjádřit ty obrovské emoce a celý ten svět umění. Kdo vlastně jsem, když tu dnes stojím? Co se snažím říct? Co se snažím udělat?  

Na albu Annanland zpíváte anglicky a švédsky. 

Ano, je to tak. Začalo to asi tou písní o Vincentu van Goghovi. Napsala jsem ji ve švédštině, měla jsem pár slok a refrén. Pak jsem začala zpívat anglicky a říkala si: „To je hrozné. Tohle nezvládnu.“ Můžu to vůbec udělat? A pak jsem si řekla: „Vlastně je to docela fajn. Můžu si dělat, co chci.“ A protože jsem stejně bilingvní – mluvím finsky i švédsky – a v minulosti jsem už psala spoustu písní v angličtině, protože jsem začínala jako písničkářka, bylo to vlastně docela přirozené. Říkala jsem si ale: Jak si přitom udržet vysokou uměleckou úroveň textu, aby to nevyznělo ploše, aby to nebyla úplná hrůza? A myslím, že každý si může sám rozhodnout, co se mu líbí, co si o tom myslí. A není to nic nového, že si člověk v písni vybere dva jazyky. Ale pro mě to bylo poprvé. A přišlo mi to osvobozující. Vznikl tím určitý efekt, který jsem mohla využít – a tím způsobem to celé ještě víc otevřít, udělat univerzálnější. Pokusit se pozvat lidi, aby pochopili, co se snažím sdělit – a přitom nezapomenout na svůj mateřský jazyk.