Dědeček Jiří: Řekněte to mýmu psovi

Jaké je poslání písničkáře v roce 2006? Měl by satiricky tesat do věcí veřejných a kritizovat mentalitu svých spoluobčanů? Měl by bavit slovními hříčkami a těšit vytříbeným jazykem? Měl by snad filozofovat? Měl by psát poezii a tu pak šířit formou písně, protože vytištěné básničky dnes nikdo nečte? To vše zkouší Jiří Dědeček na svém novém albu Řekněte to mýmu psovi. Občas se mu to daří výtečně, jindy jako posluchač nemohu skrýt rozpaky.

Jiří Dědeček je podprůměrný zpěvák s ne příliš zajímavým hlasem. Navíc málokterá píseň na jeho novém albu se může chlubit silnou melodií (snad s výjimkou refrénu Usměj se na mě). Tím pádem nezbývá než se soustředit v první řadě na texty a v řadě druhé na aranže písní. Album začíná hríčkou Kuna ví, známou už ze sampleru Havěť všelijaká. Invenční rýmy bez obsahu ("Grizzly ví / co je to být střízlivý") připomínají obdobné pokusy Karla Kryla a jistě potěší všechny milovníky slovních hrátek. O obsah jde až ve druhé skladbě Agnostik Pepa, kterou se Dědeček přibližuje k některým písním ze svého minulého autorského CD Kdyby smrtka měla mladý. I zde se dotýká křesťanských témat a víry obecně, avšak spíše s úmyslem kritizovat neupřímné a vypočítavé "věřící" než církev jako takovou ("Hlavu má k prasknutí bohama naditou / Ještě tak nejlepší zdá se mu Manitou"). Ženatej chlap zaujme především barovým doprovodem, z textu je zajímavá pouze pointa ("těžkej dialektik").

Ve čtvrté skladbě U Žatce poprvé dojde k situaci příznačné pro celé CD. Píseň je jakoby slepená ze dvou částí, které se autorovi nepodařilo spojit: po odrhovačce o tom, jak "V jednom krajským městě (...) potkal jsem tam holku / pod padesát kilo" následuje dadaistický exkurz po českých a moravských městech ("V Brně v Brně v Brně / vládne kruté mrně / chcete-li s ním mluvit / tedy opatrně!").

V poetické Nehodě se Dědeček naladí na jemně erotickou vlnu a i když báseň nevýrazně odzpívá, báseň to opravdu je. Následující Ať si vemu na sebe co chci má sice nápad (satira na značkové oblečení) a potěší vtipnými obraty v textu (ve "stejně mi kynou bezdomovci" slyšíme název části oděvu), avšak končí zbytečně vulgárně ("Nebudu už radši nosit žádný modely / stejně chodím když je venku tma jak v prdeli").

Trefnou sondou je píseň V masně o tom, že "celý český národ vepře jí", která je však opět slepena ze dvou kusů (tentokrát alespoň po textové stránce konzistentních). Zatímco první a výraznější část je geniálně podtržena polkovým dvoudobým rytmem a patřičně primitivním doprovodem, následující pasáž "V masně je krásně" jako by po hudební stránce patřila k úplně jiné písni. Mimochodem docela by mě zajímalo, zda ctitel francouzské kultury Dědeček má raději české vepře, nebo "mušle škeble šneky ústřice", které podle něj jedí "nepřátelé českého národa".

S tématem vlastního pohřbu se po svém, tedy sebeironicky, vypořádává Dědeček v titulní písni Řekněte to mýmu psovi se zajímavým minimalistickým doprovodem a se závěrem "Tak ať mám i funus tichej / jak za stannýho práva flám". Podobně vyznívá i závěrečná balada o stárnutí Až budem starý. Usměj se na mě, melodicky - jak už jsem zmínil - nejsilnější skladba alba, je opět slepena ze dvou částí. Zatímco oddrmolené (či téměř odrapované) sloky o fízlech, kteří "národu zpívají vesele", působí neaktuálně a zbytečně drsňácky, poetický refrén je však nadčasový ("Usměj se na mě usměj / ať je ten svět míň hnusnej"). Hotelový sluha je píseň opět s popovým doprovodem (připomíná některé písně Petra Skoumala) a s řadou vtipných slovních hříček ("Kdo chce získat titul lokaje / nesmí cmrndat tokaj lokaje"). Noční můra zaujme všední poetikou a opět několika zajímavými nápady ("Zdálo se mi, že se mi zdá / že už jsem se vzbudil"), které vyvažují absenci melodie.

Vedle písní album obsahuje několik deklamativně odrecitovaných krátkých básniček, bez kterých by se však deska klidně obešla (snad s výjimkou kulinářského Marného snu, který tvoří prolog k následující V masně).

Největším problémem alba Řekněte to mýmu psovi je jeho dramaturgie. Tak jako některé písně je i celá deska poslepovaná z úseků tak různorodých, že nedrží pohromadě. Pokud bych znovu použil přirovnání ke Krylovi, podobá se album jeho Plaváčkovi. Na něm bychom také našli poetickou titulní píseň nebo varovné Jaro desáté a vedle nich "pakárny" Z ohlasu písní ruských nebo Jupí, jupí, které zaujmou pouze milovníky slovních hříček. Ale zpět k Dědečkovi. Možná víc než polovina z písní na jeho novém albu stojí za opakovaný poslech. Jiné však po dvojím či trojím poslouchání omrzí: buď proto, že se jejich prvoplánový vtip vyčerpá, nebo proto, že posluchači nesedne použití vulgarismů nebo snaha být satirikem za každou cenu.