Cymbelín a Hm... pod radniční věží (reportáž z koncertu)

Koncert zahájili (s mírným, ale možná zbytečným zpožděním) domácí. Cymbelín začínal skladbami z eponymní první desky (Zvony, Stínu stín), ale později hrál především hity ze svého druhého alba Kolem osy (Před zrcadlem dívka stojí, Proč ten pán, Roztoklaty i Tuklaty, Laputa, To v spánku jsem viděl), které jen občas prokládal novinkami (Pralinka) nebo úpravami lidových písní (Vandrovali hudci, Letěl ptáček). Stálou čtveřici (tvořenou mimochodem jednou dvojicí manželskou, jednou sourozeneckou a příbuzensky nezařazeným houslistou Pavlem Rajmicem) doplňoval na pódiu hostující hráč na tabla. I když jsem byl na vystoupení Cymbelínu (počítám-li i festivaly) nejméně podesáté, teprve teď jsem si uvědomil, jak se členové kapely výborně vizuálně doplňují. Pozornost publika se sice na první pohled soustřeďuje na Kristýnu Šenkyříkovou, která sedí jen jakoby nenápadně u kláves. Poté se pohled přesune na jejího manžela Tomáše, který se s basou naklání a přešlapuje tak, aby opticky obsáhl co největší část pódia. Naopak Tomášův švagr Jirka Rohel tvoří sice statický prvek, avšak dokáže na sebe strhnout pozornost hráčskými výkony (klarinet) i různými gagy (použití píšťalky při současném hraní na perkuse). Usměvavého Pavla Rajmice na pravé straně pódia (z divákova pohledu) zaregistrujete také především díky jeho skvělé hře na housle.

Zajímavý je Tomášův způsob konferování. Humorné hlášky pronáší tak suchým způsobem, že působí humorně i naponěkolikáté. Jen mám pocit, že historku o tom, jak píseň Roztoklaty a Tuklaty NEDÁVNO vymyslel při jízdě vlakem do Prahy už musel každý fanoušek Cymbelínu slyšet aspoň dvacetkrát.

Jako druzí hráli pod věží Staré radnici hosté. Hm... znám z desky, která se mi hodně líbí, ale naživo jsem je viděl poprvé. Pánská čtveřice ve složení flétna, kytara, rytmika a housle (s různými obměnami) mě pobavila dost. A nejen mě, jak jsem sledoval u sice mírně prořídlého, ale pořád ještě slušně zastoupeného publika. Hm... začali hitovou "španělskou vypalovačkou" Muchacho Pedro, na kterou navázali sadou mírně morbidních písniček (Moje milá nebo Ukolíbafka, zpívaná broučkovi k jeho pohřbu - s jejím posledním tónem začal velmi stylově odbíjet zvon na věži). Poté se střídaly skladba z alba To by mohlo být zajímavé s novinkami. Písně Hm... se vyznačují až neuvěřitelným střídáním stylů (i během jedné skladby) od rapu přes názvuky folku a country až po rázný bigbít nebo nezařaditelnou alternativu či jazz. Členové kapely výborně hrají, zpěv byl bohužel místy nesrozumitelný (především v rychlých pasážích). K vrcholům produkce patřila zhudebněná Wolkerova Balada o očích topičových a samozřejmě Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy (zhudebněná báseň Antonína Sovy, má oblíbená...). Tu si kapela nechala až na úplný závěr, tedy před přídavky. Přidávalo se třikrát, jednou unplugged (před mikrofony). Nejvíce mě pobavila úprava hitu ze 40. let Hm - Hm, který jako by byl Jaroslav Moravec kdysi textoval právě pro Hm...

Odcházel jsem z příjemného letního nádvoří krátce po 22. hodině. Déle se hrát nemohlo, v centru Brna (jako mnohde jinde) je od desáté večerní noční klid. Ovšem ty dvě a půl hodiny stály za to. Cestou noční městem jsem si stále v duchu notoval: "Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená? / Má duše marně toužila tím tichem uděšená. / (...) / Chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy, / jdu hledat Nové království. / Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?"