Asonance: Jestřáb (recenze CD)

Pražská Asonance si zaslouží uznání: Hrála u nás keltskou hudbu v dobách, kdy ještě nikoho nenapadlo tento styl takto pojmenovat. A hraje ji i dnes, kdy móda ostrovní muziky pozvolna doznívá a je nahrazována vlnou balkánskou nebo africkou. Když tedy Asonance vydala nové CD Jestřáb, přistihl jsem se při myšlence, že přece vím, jaké tóny se z alba budou ozývat. Od začátku 90. let je styl zpracování irských a skotských balad v podání Honzy Lašťovičky a jeho kapely stále stejný, stejně jako Honzův způsob českého textování. Zdravý konzervativismus mi mimochodem byl na Asonanci vždycky sympatický a i když jsem většinu jejích alb neřadil mezi svá osobní „nej“, rád jsem se k nim občas vracel a na každém z nich jsem měl několik oblíbených písní.

I na CD Jestřáb najdeme mnoho ze „staré dobré“ Asonance – laskavý způsob zpěvu, střídající se vokalisty (mezi nimiž stále bezkonkurenčně vyniká Hanka Horká), střídmé a přesto výrazné využití tradičních nástrojů (irské loketní dudy, whistles, bodhrán). A také místy toporné české texty, ze kterých je znát až přílišná snaha o co nejvěrnější převod. Tím pádem se přízvuky objevují na nepatřičných místech (Podivný rytíř) a posluchač musí přetrpět četné gramatické rýmy (Markétka a voják – „zbývá/bývá“). Jak už jsem však psal v jedné dřívější recenzi, jsem ochotný tyto nedokonalosti odpustit mimo jiné proto, že i texty našich lidových písní podobnými nedokonalostmi oplývají.

Jistotou zůstává i dramaturgie alba. Ostrovní balady se střídají se sety instrumentálek (zde ovšem v menší míře, pouze směs reelů Johnny Cope) a opět se zde objevuje i jedna duchovní píseň (Velikonoční sekvence). Oproti minulému CD Vzdálené ostrovy ubylo umělých folkových skladeb (byť převzatých opět od ostrovních autorů).

Mohlo by se tedy zdát, že poslech nové Asonance je sázka na jistotu. Jenže překvapení se dostaví hned v první skladbě Vikingové, kterou kombinace kláves (Mirko Rokyta) a bicích (Aleš Zimolka) místy posouvá k rocku nebo dokonce k elektropopu! Podobně gradují i další skladby včetně zpočátku akusticky folkového Podivného rytíře (mimochodem s moc pěknou kytarou hostujícího Marka Zavřela). S jemnou elektronickou hudbou kapela koketuje v Moře mám ráda, mnohem popověji než dříve vyznívají instrumentální reely (Johnny Cope – v obsazení whistle, klávesy, baskytara, bicí). A závěrečný Jestřáb zní téměř jako elektronický remix.

Přiznám se, že dříve jsem klávesy Mirka Rokyty pokládal v některých písních Asonance za zbytečné a spíše rušivé. Na albu Jestřáb kapela ukazuje, že se nebojí moderních trendů a že ani jí nejsou cizí fúze tradičních melodií a nástrojů s elektronickou rytmikou. Ačkoli rytmický prvek nevystupuje do popředí tak výrazně jako například u Gothartu, nelze přeslechnout, že i tak konzervativní kapela, jako je Asonance, se vyvíjí. A proč ne? říkám si. Výsledek vůbec nezní špatně, i když někteří konzervativní fanoušci budou asi překvapeni. A když už zapojit ve větší míře klávesy, pak raději takto moderně než jimi jen vytvářet zbytečné zvukové plochy.

Rok vydání: 2006
Vydavatel: Asonance
Žánr: folk
Celkový čas: 54:43