Grasscocktail: Čarodějná

Plzeňský Grasscocktail hraje velmi solidní muziku na pomezí folku a bluegrassu, přičemž o něco blíž má k druhému z těchto žánrů a k jeho odnožím. Základní sestavu tvoří banjo, kytara, baskytara a zpěv. Melodie jsou většinou jednoduché, ale výrazné, aranže úsporné - zkuste si třeba pozorně poslechnout, kolik muziky dokážou udělat banjo (Radim Huml) a baskytara (Standa Kajer) v úvodu písně Modrošedá. Bluegrassovější kousky (Slaďák, Julie, Modrošedá) se na albu střídají s aranžérsky bohatšími skladbami: Bicí posouvají například píseň 66 vět směrem k folkrocku, i když vliv (new)grassu zůstává zachován.

Zatímco Irena Motlíková má rázný a sytý hlas, zpěv jejího kolegy Petra Růžka (jinak též kytaristy) je poněkud nevýrazný a zaměnitelný. Na autorském poli se kvality těchto dvou protagonistů mění. Zatímco Petrovy melodie jsou vyloženě hitové (Telegraf, Julie), v Ireniných textech vidím největší probém alba a Grasscocktailu vůbec. Prakticky ve všech písních, ke kterým psala slova, se opakují pořád dokola stejná témata s použití různých klišé a frází: "Dávno už vím, lidi jsou dobrý i zlý / a bílý jsou noci, černý některý dny. (...) Pak ucítím, jak silně zní / můj pláč a strach z osamění." (Samota) - "Víš, noci jsou dlouhý a smutný, když znám / plamínek touhy, že dohoří nám." (Pohádka) - "Proč mi zbývá jen chvíle / dál zůstanu sám." (Svítání). Některá klišé si textařka mimochodem vytváří sama - například "teplo dlaní" v písních Slaďák a Pohádka. Za nejlepší z Ireniných textů pokládám Telegraf s pěkným rýmem "až příliv rozmáčí / mou postel z bodláčí" a se zajímavou metaforou "telegraf tvých řas / tají dech i hlas".

O něco lepší jsou texty Albíny Pethsové (Do ticha), zatímco jindy skvělý Přemek Haas se tentokrát snažil možná až příliš přiblížit poněkud nesdělnému repertoáru kapely (Slova). Velmi příjmeným zpestřením desky je úprava ostrovního tradicionálu Shadey Grove s epickým (baladickým) textem Albíny Pethsové (bohužel však nevím, zda se jedná o pokus o doslovný překlad originálu, nebo o původní výtvor). Tato píseň sice aranžérsky vybočuje z ostatní tvorby Grasscocktailu (hostující akordeon, irská flétna, mandolíta), avšak já ji považuji za největší hit desky (snad vedle úvodní Hej, číše nalévej).

Přes výše uvedené nešvary v textech pokládám Grasscocktail za velmi nadějnou kapelu. Jejími hlavními devizami jsou solidní muzika, dobré skladatelské zázemí (včetně autorů-externistů) a především výborná zpěvačka. To, co jsem vytýkal u textů, je obecnější nešvar bluegrassových kapel, které se pokoušejí zpívat česky. V žádném případě nechci Grasscocktailu radit přechod k angličtině, ve které by se některé banality snáz ukryly. Jen mám pocit, že by to chtělo objevovat nová témata, psát i o něčem jiném než o vztazích mezi mužem a ženou, o bílé kůži nebo o teple dlaní.