BlueGate: Live

Že je druhé album plzeňské bluegrassové kapely BlueGate natočeno živě, je patrné z názvu. Konkrétně jde o záznam koncertu v Divadélku Jonáš v Plzni ze 7. března 2006. BlueGate je kapela, která zpívá a hraje s velkým nasazením, což by se na sterilní studiové nahrávce mohlo ztratit. Proto si rozhodnutí vydat raději neučesanou, ale živelnou desku zaslouží pochvalu.

BlueGate, to je především výrazný (a rázný) zpěv kapelnice Ilon Leichtové, rychlé tempo od začátku téměř do konce desky (které zapříčiňuje občasné rytmické i intonační nepřesnosti) a spíše výplňové a trochu kostrbaté texty. Nic z toho však neplatí na sto procent a celek je minimálně nadprůměrný.

Přibližme si tedy ve zkratce, co všechno se na desce děje. Úvodní Zvláštní vlak nasadí nejen tempo, ale také téma. Ne že by album bylo celé o vlacích, ale v řadě textů se objevují americké reálie typické pro country a příbuzné styly (což vyvrcholí v závěrečné V báru). Pokud jde o opakující témata, srovnejte jen tak mimochodem "masku klauna" v Modrých očích a píseň Klaun (od jiného autora) o kousek dál. V Modrých očích také poprvé (a bohužel ne naposledy) dojde k převrácení přízvuku ("aby ses přeTVAřoval"). Zařazení Jolene od Dolly Parton v původní anglické verzi nevnímám kvůli Ilonině české výslovnosti jako nejšťastnější tah, nicméně náladou a především tempem píseň na desku patří. Co bych chtěl je první z autorských příspěvků Ilonina manžela Míši Leichta - hitová a líbivá píseň, poznamenaná snad jen gramatickým rýmem či spíše asonanci "poznat/potkat".

Ale zastavme se ještě u zpěvu. V češtině Ilon umí dobře artikulovat (bohužel místy na to zapomíná - viz Připadá mi, že se ztrácíš) a také se dokáže do písně pořádně opřít. Sbory působí místy neučesaně, což je naznačená daň živé nahrávce, nicméně neznějí nepříjemně (poslechněte si třeba píseň Long John, ve které mě mimochodem překvapil fade-out místo očekávaného ostrého zakončení). A třeba ve Víře jsou sbory velmi pěkné. Další drobností, kterou se kapele nepodařilo úplně vychytat, jsou slyšitelné nárazy dechu na mikrofon (při hláskách "p" a "b" - Long John, Čáry v dlaních).

Jen v několika málo momentech BlueGate na albu zvolní tempo. Nicméně i relativně pomalejší skladby Čáry v dlaních nebo Slavík by jiná kapela mohla považovat za svižné. Ve Slavíkovi dojde na děkování a představení kapely, které působí roztomilým dojmem spontánnosti (více než trochu nudná úvodní informace o tom, že se natáčí živá deska).

Ale zpátky k muzice. Mohl bych samozřejmě dál chválit (Iloninu basu, radostný a lehký pěvecký projev nebo prostě jenom pěkné a hitové písničky). Mohl bych přidat i další výtky (na adresu intonačních nepřesností ve Slavíkovi, dalších obrácených přízvuků nebo toho, že kapela v závěrečné smršti V báru nestíhá zpívat). Pokud bych ale měl vše shrnout a říct konečný verdikt, zněl by: Velmi slušná deska. K dokonalosti má sice daleko, ale kapela se za ni rozhodně nemusí stydět.