A tak jsme si vymysleli festival...

Desetitisícová Mohelnice v Olomouckém kraji ožívá vždy na konci prázdnin Mohelnickým dostavníkem. Zdánlivě jeden z mnoha folkových festivalů je unikátní nejen svou historií, ale také například tím, že jeho součástí je nedělní katolická bohoslužba pod širým nebem. V čele festivalu stojí už 35 let Pavel Nenkovský, přezdívaný Aligátor.

Pavle, ty a Mohelnice – to k sobě neodmyslitelně patří. Jsi mohelnický rodák?

Ano, narodil jsem se v domě č. 8 na Kostelním náměstí v Mohelnici, necelých 10 metrů od kostela svatého Tomáše Becketa. V tomto kostele jsem byl pokřtěn a samozřejmě jsem zde měl i první svaté přijímání a později jsem zde byl i biřmován. Navštěvoval jsem hodiny  náboženství a ministroval jsem ještě za německého kněze Roberta Jascheka. Ředitel či třídní učitel si tehdy občas pozval rodiče a domlouval jim, aby mě do náboženství neposílali, že se pak nedostanu na školy. Ale především táta byl v této věci nekompromisní, za což mu dodnes moc a moc děkuji.

Mohelnice byla do války německé město, ty jsi zmínil německého kněze. Jaké na něj máš vzpomínky?

P. Robert Jaschek mi přirostl k srdci. Občas jsem ho navštěvoval na zdejší faře a později, než mu státní orgány po mnoha překážkách povolily vystěhovat se do Německa, jsem ho vídal i v „přechodném bydlišti“ na faře ve Vyšehorkách. Robert Jaschek mi ještě před svým odjezdem daroval mou první kytaru španělku a já jsem se poprvé začal seznamovat s kouzlem tohoto hudebního nástroje.

Jak pokračoval tvůj vztah k muzice?

V říjnu 1970 jsem nastoupil na vojnu do Holýšova u Domažlic. Tam jsem mimo jiné hrál v bigbeatové skupině a také jsem pomáhal organizovat různé zájezdy na koncerty či divadla především do Plzně. Dokonce jsem na vojně dělal i diskotéky. Jednoho dne mi však všechny moje tehdy pro mne vzácné magnetofonové pásky někdo ukradl ze skříňky. Jinak jsem se na vojně věnoval svému spojařskému koníčku a mimo jiné jsem podal zlepšovací návrh na zlepšení kontroly služeb ve stráži kasáren. Po vojně jsem se vrátil do práce k Okresní správě spojů v Šumperku a brzy jsem byl přeložen domů do Mohelnice na telefonní ústřednu.

Fanoušci folku a country tě znají především jako neúnavného organizátora výborného festivalu Mohelnický dostavník, který se koná vždy o posledním prázdninovém víkendu. Jak festival vznikl?

Mohelnický dostavník je jen o rok a půl mladší než naše kapela Smolaři. A důvod jeho vzniku byl velice jednoduchý: Neměli jsme si kde zahrát, a tak jsme si vymysleli festival. První ročník se konal v květnu 1975 v sále ZK ROH na Smetanově ulici. Přišlo 110 diváků a včetně nás zde hrálo šest kapel – bez soutěže, formou přehlídky. Postupně však začalo diváků i kapel přibývat a od osmého ročníku jsme se přemístili do městských sadů, kde se festival koná dodnes.

K Mohelnickému dostavníku nepatří jen dobrá hudba a nedělní mše, ale také spousta trampské, kovbojské nebo jižanské symboliky: osadní vlajky, švihání bičem, historické uniformy, zpívání u ohně… A já vlastně ani nevím, jestli jsi někdy aktivně trampoval. Jaký máš k trampingu vztah?

Tramping mi učaroval už od dětství, ale nebylo to formou víkendů strávených na potlaších, či jen tak čundrováním v přírodě. Nebyl jsem ani členem žádné trampské osady. Bylo totiž nemyslitelné, abych nebyl s celou rodinou v neděli nebo o svátcích na mši. A tak jsem lovil bobříky, četl knihy od Jaroslava Foglara, odebíral časopis ABC, chodil s kamarády odlévat stopy zvířat nebo chytat ryby. Když jsem však pomalu dospíval, občas jsme s kamarády jeli třeba na týdenní vandr. Díky Dostavníku a trampským kapelám, které zde vystupovaly, jsem pak se Smolaři a dalšími kamarády zajížděl na jejich osady a trávil nádherné víkendy v přírodě.

Se svou ženou Marcelou ses prý seznámil při stavbě betléma…?

Ano, je to tak. V roce 1976 přijela s partou kamarádek na návštěvu kněze Ferko Petríka. Má budoucí žena nakoukla i do kostela, kde jsem zrovna stál na dvojitém žebříku a zavěšoval jsem měsíc, který svítí nad Betlémem. Tehdy jsme na sebe jen tak koukli, a bylo to. Něco mezi námi „zajiskřilo“… Potom jsme si dopisovali (psal jsem jí prakticky každý den), rok jsme spolu chodili a po Marcelčině maturitě jsme měli svatbu v kostele sv. Bartoloměje v Zábřehu, kde tehdy bydlela.

Pavle, na závěr se vrátím k tomu, jak tě znají návštěvníci Mohelnického dostavníku, tedy k tvé přezdívce Aligátor. Jak jsi k takovému krvežíznivému jménu přišel?

Skupina Hop trop v jedné písničce zpívá: „Jméno si každej vysloužil a bral ho stejně jako pravý, vždyť na tom, jakej kdo z nás byl, stálo, jak bude přiléhavý.“ Přezdívky se nevymýšlejí, ale vznikají samy od sebe. Já jsem si kdysi oblíbil film Jáchyme, hoď ho do stroje, ve kterém se mimo jiné objevil Josef Hlinomaz v bílém plášti jako lapiduch od dr. Chocholouška. Odváděl japonského umělce Uko Ješitu do sanitky a ten se snažil v japonštině něco namítat a vysvětloval, že jde o omyl. Hlinomaz to komentuje slovy: „Ať si pindá, co chce, na to my jsme zvyklí.“ Japonec taky mimo jiné říká „Aligató“  a Hlinomaz  odpovídá „Aligátor“ – asi v domnění, že je to pozdrav. To se mi tak vrylo do paměti, že kdykoli jsem přišel na zkoušku nebo do hospody, vždy jsem přítomné kamarády pozdravil vojenským salutováním a slůvkem „Aligátor“. No a od té doby mi tak všichni říkají.

(Celý rozhovor vyšel v Katolickém týdeníku v srpnu 2009)