Poslechněte si příběh alba Pet Sounds po 60 letech

V pořadu Čaj do páté si Album Pet Sounds připomínáme jako mimořádně osobní hudební výpověď, která i po desetiletích oslovuje svou křehkostí, upřímností a odvahou nahlédnout do nitra lidské duše. Toto album od The Beach Boys uslyšíte v celé jeho délce v původním mono mixu, na který přímo dozíral Brian Wilson. Hudbu doprovází komentář Romana Kabelky o kontextu vzniku alba, o životní situaci jeho hlavního tvůrce, a také je stručně představena každá z písní. V tomto článku se dozvíte, jaký byl osud písní z alba Pet Sounds a jakou stopu tyto kompozice zanechaly v historii populární hudby.

Návrat rozloženého génia

Brian Wilson se v polovině 90. let nacházel v období významné osobní i profesní renesance, která ostře kontrastovala s jeho dřívější izolací a psychickou nestabilitou. Zatímco na počátku 70. let mohl propukat v usedavý pláč už jen při zmínce o vydání starého materiálu, během práce na rozsáhlém box setu The Pet Sounds Sessions ke 30. výročí, jehož součástí je první plnohodnotný stereo mix, byl Brian Wilson v nahrávacím studiu opět vnímán jako člověk, který má plnou kontrolu nad procesem. Pod jeho dohledem prováděl inženýr Mark Linett složitou digitální synchronizaci původních pásů, čímž se podařilo odstranit neduh tzv. bouncingu. Tím, že narostl výrazně počet stop, které bylo možno nezávisle míchat, tak i ty nejsložitější části skladeb zní čistě a dynamicky a nástroje jsou přirozeně rozprostřeny v celém prostoru tak, jak to lze slyšet jen u málokterých nahrávek z poloviny 60. let.

• The Beach Boys – You Still Believe in Me (z box setu The Pet Sounds Sessions, 1997)
• The Beach Boys – I'm Waiting for the Day (z box setu The Pet Sounds Sessions, 1997)

Československé ozvěny

Skladba God Only Knows je muzikology považována za vrchol Brianovy barokně-popové fáze, a to především díky své komplexní harmonii, která se vyhýbá ukotvení v základní tónině a využívá polyfonních vokálních linek v závěru. Instrumentální interpretace Felixe Slováčka pro sopránsaxofon vytěžila z kompozice umně její melodický potenciál. Tato verze je důkazem, že hudba Briana Wilsona byla v Československu vnímána jako materiál vysoké estetické hodnoty, srovnatelný s klasickým repertoárem, a stránka povrchní „surfové“ zábavy typická pro The Beach Boys ustupovala někam do pozadí.

Český text Vladimíra Čorta k bahamské lidové Sloop John B představuje radikální posun významu. Zatímco originál reflektuje osobní nepohodu a touhu vrátit se domů z nepodařené plavby, český text je mrazivou baladou o padlém vojákovi. Hudebně verze Pavla Nováka vykazuje mimořádnou snahu o zachování aranžérské struktury The Beach Boys, zatímco ta od Rangers pod názvem Zvedněte kotvy má blíž spíše k interpretaci Kingston Tria z roku 1958. Však také tuto folkovou úpravu Al Jardine původně přinesl Brianovi jako možný námět pro nové album.

• Ostravský rozhlasový orchestr / Richard Kovalčík a Pavel Novák – Podivný spáč (ze singlu Georgia / Podivný spáč, 1968)
• Felix Slováček – Jen já to vím (z alba Trochu klidu, 1983)

Písně stvořené pro tyto časy

Brianovy skladby lákaly interprety k tomu, aby je přetvořili po svém, a zasadili do doby, do níž opravdu patřily, jak jejich tvůrce deklamoval podle jedné z písní "I Just Wasn't Made For These Times".

Frank Black z Pixies se na svém debutovém sólovém albu přihlásil jako alternativní rockový outsider k odkazu Briana Wilsona skrze původní text Hang On to Your Ego. Ten na vydání Pet Sounds z roku 1966 chyběl a Mike Love jej zcenzuroval do podoby inertní I Know There's an Answer a vymazal Brianovy explicitní odkazy na psychedelickou zkušenost a rozpouštění ega.

Linda Ronstadt popsala Don't Talk (Put Your Head on My Shoulder) jako píseň s jedním z nejkrásnějších melodických oblouků, jaké kdy slyšela, přičemž ji fascinovalo, jak je možné zpívat o tichu. Její verze přidává vláčné klávesové plochy, které tvoří silné a přitom jemné pojivo mezi klenutým zpěvem a klavírními aranžemi. Takto vytvořený prostor dává větší možnost rozvinout intimitu nahrávky.

Zooey Deschanel a M. Ward jako She & Him sáhli k Wouldn't It Be Nice v rámci alba, které celé věnovali tvorbě Briana Wilsona. Jejich verze je intimní a odlehčená, Deschanel zpívá s typickou křehkou přímostí a Ward přistupuje k aranžím střídmě, což výslednému vyznění dodává více naděje a odstraňuje z něj neklidný podtón.

• Frank Black – Hang On to Your Ego (z eponymního alba Frank Black, 1993)
• Linda Ronstadt – Don't Talk (Put Your Head on My Shoulder) (z alba Winter Light, 1993)
• She & Him – Wouldn't It Be Nice (z alba Melt Away: A Tribute to Brian Wilson, 2022)

Kalifornský sen a americká skutečnost

Brian Wilson sám jednou řekl, že chtěl dělat „duchovní hudbu“, která by lidi v tom věčném slunci zastavila a donutila je zamyslet se. Demaskoval tak tzv. kalifornský mýtus, že přece jen mezi plážemi a high-tech technologiemi lidská duše potřebuje přijetí a lásku a má své obavy a úzkosti. Wilco a R.E.M. jsou dobrými příklady skupin, které stojí vědomě mimo proud sebejisté americké mainstreamové hudby. Obě našly přímý vzor v přístupu Briana Wilsona, který spočívá ve vrstvených harmoniích, v pečlivé práci ve studiu a v civilní výpovědi. Píseň At My Most Beautiful od R.E.M. kritici označují za jedno z nejpřesvědčivějších přiblížení zvuku Pet Sounds v celé historii alternativního rocku. Jeff Tweedy z Wilco se dokonce při přípravě alba Summerteeth přímo ponořil do Pet Sounds a nedokončeného Smile a výsledkem je soubor fatálních textů upravených do stravitelné podoby díky sofistikovaným orchestrálním aranžím.

Ačkoli si to mladí posluchači neuvědomují, má jimi oblíbený bedroom pop kořeny také v introspektivních pokusech Briana Wilsona vyjádřit, jak vnější svět zraňuje nebo naopak hojí lidskou duši. Clairo, jedna z těch narozených kolem roku 2000, se přihlásila k přímé inspiraci Brianovou tvorbou při práci na albu Charm a zachovává jeho charakteristické rysy. Ostatně soukromí a ticho dívčích pokojů a výkonné laptopy vybízí vydat se právě směrem k objevování nových zvuků a barev hlasu, které rezonují s náladami nitra. Lana Del Rey, která Briana Wilsona jmenuje mezi svými klíčovými hudebními vzory a s níž se sám Brian pokoušel natočit společnou píseň, se rovněž systematicky snaží zachytit nesoulad mezi světským dostatkem a vnitřním prázdnem. Svoji typickou melancholii dotáhla nejblíže k pojetí kalifornského mýtu šedesátých let na albu Norman Fucking Rockwell! Jeho název s ironickým povzdechem poukazuje na propast mezi idylickým americkým snem a skutečností.

• R.E.M. – At My Most Beautiful (z alba Up, 1998)
• Wilco – A Shot in the Arm (z alba Summerteeth, 1999)
• Lana Del Rey – Venice Bitch (z alba Norman Fucking Rockwell!, 2019)
• Clairo – Juna (z alba Charm, 2024)

Tradice nejistých duší

Trochu posmutnělá, trochu rozervaná estetika, s níž přišel Brian Wilson, rezonovala na britské hudební scéně silněji a dříve, než kdekoli jinde. Vlastně od vydání Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band od The Beatles nikdy odtud úplně nezmizela, proto to pro britské hudebníky byla živá tradice, ke které se mohli přirozeně vracet. V polovině osmdesátých let post-punku a nové vlně poněkud docházel dech, a tak skupiny jako XTC hledaly cestu dál. Producent Todd Rundgren při nahrávání alba Skylarking vědomě tlačil XTC právě směrem k základům daným Brianem Wilsonem, protože cítil, že přesně toto jejich písně potřebují. O dekádu později Sean O'Hagan s The High Llamas na albu Hawaii byl záměrně „okázalý" v tom, jak se Brianovým vlivem nechává vést, až album málem vyústilo v jejich spolupráci.

Myšlenku alba jako konceptu, kde každá píseň má přesně své místo, jak tomu bylo na Pet Sounds, asi nejdále dotáhli Radiohead. Zde nejde o nápodobu, ale o cestu jak dojít k melancholii, která je silná a přitom ne přehnaně sentimentální. Inspirace použít cinkavé zvuky pro zjemnění atmosférry na albu OK Computer ovšem od Briana pochází, jak přiznal kytarista Ed O'Brien. Na stejných základech, ale s mnohem vyšší uměleckou ambicí stavěl vždy svou hudbu Paddy McAloon ze skupiny Prefab Sprout. Ve svých padesáti letech na albu Let's Change The World With Music vyjádřil vlastní zralé pojetí introspekce, která čerpá atmosféru nejen z díla Briana Wilsona a Paula McCartneyho, ale i z George Gershwina.

• XTC – Grass (z alba Skylarking, 1986)
• The High Llamas – Nomads (z alba Hawaii, 1996)
• Radiohead – No Surprises (z alba OK Computer, 1997)
• Prefab Sprout – Last of the Great Romantics (z alba Let's Change the World with Music, 2009)

Emoce v nejčistší podobě

Švédská indie popová scéna přijala odkaz Pet Sounds zcela přirozeně, přesto jinak než britská nebo americká. Explicitních přiznání najdeme méně, ale muzikologické analýzy zdůrazňující melancholické barokní vícevrstevnaté harmonie a syrové a přitom průzračné zvukové scénérie jasně ukazují na fúzi, s níž přišel Burt Bacharach a kterou Brian Wilson posunul dále do konceptu působivé studiové orchestrace. Část vysvětlení této přirozenosti leží v samotné švédské hudební kultuře, neboť hustá síť obecních uměleckých škol (Kulturskolan) vychovala generaci muzikantů, pro které je vícehlasý zpěv přirozenou řečí, nikoli naučenou dovedností. Dalším společným poznávacím znamením je textová jednoduchost. Ta v sobě nenese plytkost stejně tak, jako Tony Asher dokázal na Pet Sounds Brianovy nejniternější pocity zhustit do civilních, přesných obrazů každodenní zkušenosti.

Typickým příkladem melodicky a textově hravé hudby, která má přitom melancholický podtón je album Somersault od Eggstone. Jde o stejnou atmosféru, na kterou můžeme v té stejné době narazit u ranných The Cardigans. I po dvaceti letech se evidentně potenciál nevyčerpal, což dokázala skupina Acid House Kings, když na sebe upoutala pozornost albem Music Sounds Better with You. Právě tuto skupinu hudební kritici řadí do indie podžánru twee pop majícího jednoznačné barokní kořeny.

Stockholmská produkční škola Jariho Haapalainena naopak vsází na zdánlivě nedokonalý, avšak bohatě vrstevnatý zvuk, jenž přenáší posluchače o desítky let zpět. Jeho následovníkem a kolegou je Björn Yttling z tria Peter Bjorn and John. V jejich produkci nacházíme osvědčené postupy pro otevření lidské duše, to když se posluchačova pozornost tříští mezi zdánlivě nesouvislé nástrojové party. Emoční syrovost a zvukovou neotesanost lze např. slyšet na prvním albu zpěvačky Lykke Li s názvem Youth Novels, jemuž zmiňovaný produkční styl dovolil dívčí písničky o lásce proměnit v kapesní symfonie. Podobně při poslechu alba Hey Trouble od The Concretes nastává zvláštní bezčasí, v němž si posluchač není jist, jestli Brian Wilson nahrál Pet Sounds s The Beach Boys před rokem nebo čtyřiceti lety. Je to vlastně jedno, protože taková hudba zabraňuje srdci, aby ztvrdlo a přestalo projevovat emoce - a přesně toto si Brian velmi při skládání přál.

• Eggstone – Water (z alba Somersault, 1994)
• Acid House Kings – Are We Lovers or Are We Friends? (z alba Music Sounds Better with You, 2011)
• The Concretes – A Whale's Heart (z alba Hey Trouble, 2007)
• Lykke Li – My Love (z alba Youth Novels, 2008)

Premiéru pořadu uslyšíte v pondělí 18. května 2026 v 16 hodin.  Po odvysílání jej najdete jako obvykle v audioarchivu na našem webu. Zájemci o kvalitní poslech naleznou hudbu z tohoto článku v autorském playlistu Heirs Of Pet Sounds na službě Tidal.