Midge Ure – muž dvou světů na vrcholcích hitparád už 50 let

Podívejme se v následujících řádcích na život Midge Urea ve třech specifických fázích a doplňme většinou méně známé hudební ukázky, které se do pořadu bohužel nevešly.

I. Sen o elektrické kytaře

Cesta Jamese Urea začíná v šedi glasgowského činžáku, kde jednou z mála světlých věcí byla hudba linoucí se z rádia. Pro malého chlapce na přelomu padesátých a šedesátých let nebyla kytara jen nástrojem, ale symbolem úniku z předurčeného života s výučním listem. Tato fáze byla definována čistou, až dětskou touhou: kreslením zesilovačů do školních sešitů a vírou, že hudba je zaslíbenou zemí. Když však v roce 1976 jeho skupina Slik sesadila z vrcholu hitparády legendární ABBU, Midge – jak si nechal říkat – narazil na první paradox své cesty. Stal se sice idolem náctiletých, ale vnitřně se cítil jako nastrčená loutka. Úspěch, za nímž stál producentský diktát a ve výsledku i finanční dluhy, v něm neprobudily uspokojení, ale dravé odhodlání získat nad svým uměleckým osudem absolutní kontrolu. Odešel do Londýna s prázdnou kapsou, ale s jasným vědomím, kým už nikdy nechce být.

II. Cena za dokonalost

V osmdesátých letech se Midge Ure proměnil v precizního vizionáře, který definoval zvuk celé dekády. Éra skupiny Ultravox a projektu Visage nebyla jen o hudbě, byla o stavění komplexních zvukových scén, kde se kytarová dravost snoubila se syntezátorovou pompézností. Midge se stal „mužem výkonu“ – producentem, režisérem videoklipů a spoluhybatelem nadačního fondu Band Aid Trust. Vybudoval si vlastní studio na zahradě svého domu, aby nemusel dělat kompromisy, a stal se symbolem profesionální neomylnosti. Jenže pod tímto nablýskaným povrchem začala identita výkonu požírat svého tvůrce. Tlak na neustálý úspěch, čím dál přezíravější postoj vydavatelských společností, finanční problémy, i úmrtí blízkých přátel, jako byl Phil Lynott, vytvořily prázdnotu, kterou začal nenápadně vyplňovat alkohol. Vnitřně se stával zajatcem role, kterou si vybudoval, zatímco se mu zdálo, že svět mu systematicky okopává kotníky.

Co se nevešlo: Syntezátor jako architekt

Scéna v londýnském privátním klubu Blitz tvořila vlastní módu a potřebovala i vlastní hudbu - energickou, ale sofistikovanou - ideální výzva pro Midgeho:

• Visage – Tar (z alba Visage, 1980)

Ultravox byla týmová záležitost, ale kombinace Midgeho vynalézavosti a klasického hudebního vzdělání Billyho Currieho byla fascinující:

• Ultravox – Waiting (z alba Vienna, 1980)
• Ultravox – Accent On Youth (z alba Rage In Eden, 1982)

Syntezátor není odosobněný nástroj, jak Midge ukazuje ve svém „laboratorním pokusu“, pro který si vybral předělávku písně No regrets:

• Midge Ure – No Regrets (singl, 1982)

Není snad žádná z Midgeových fantazií, kterou by ve svém vlastním studiu nezaznamenal na zvukový pás:

• Ultravox – Love's Great Adventure (z výběru Collection, 1984)
• Midge Ure – That Certain Smile (z alba Gift, 1985)

III. Křehkost přeživšího

Zlom přišel v okamžiku, kdy se „muž dvou světů“, za něhož se Midge nyní označuje, ocitl na hraně propasti a rozhodl se, že ticho a pravda jsou cennější než další hit v rádiu. Rok 2005 nebyl jen rokem, kdy se vědomě rozhodl k abstinenci, ale rokem hluboké integrace a pochopení, že zranění nelze ničím překrýt. Midge přestal utíkat před svými démony a místo konstruování nových zvukových krajin, které lidi ohromí, zvolil dobrovolný exil v kanadské divočině. Tam, při stavbě srubu u jezera, našel novou definici sebe sama – nikoliv skrze to, co dokáže vyprodukovat, ale skrze to, kým skutečně je v očích svých nejbližších. Jestliže smůla v 90. letech se na Midgeho lepila na každém kroku, bylo to bohatě vyváženo pochopením a rozhodností jeho druhé ženy Sheridan, s níž má tři dcery. Album Fragile z roku 2014 je vyvrcholením této proměny; je to brutálně upřímná zpověď člověka, který už nemusí nic dokazovat. Když se vrátil do Ultravox nebo připravuje turné pro rok 2026, nečiní tak z nostalgie nebo potřeby slávy, ale aby uzavřel vnitřní dluhy a poděkoval za to, že si stále může plnit dětské sny.

Co se nevešlo: Umění jako terapie

Midge tři roky psal píseň, která oslavuje politické probuzení počátku 90. let, a je inspirovaná koncertem k 70. narozeninám Nelsona Mandely, jenž spoluorganizoval:

• Midge Ure – See Hope in the Morning Light (z alba Pure, 1991)

Když Midge  lavíroval mezi touhou po vykoupení a pocitem vlastního selhání, měl po různých skrýších schované láhve, někdy ale přece jen sáhl po kytaře nebo zapnul počítač:

• Midge Ure – Sinnerman (z alba Breathe, 1996)
• Midge Ure – Absolution Sometime! (z alba Move Me, 2000)

Kdyby Sheridan neobjevila inzerát na pozemky v kanadském St. Sauveur, kdo ví, jestli by Midge našel odvahu se setkat znovu s kamarády s Ultravox a doznat svoji křehkost:

• Ultravox – Flow (z alba Brilliant, 2012)
• Midge Ure – I Survived (z alba Fragile, 2014)

Midge album s novými skladbami nevydal už více než 10 let, ale neustrnul. Má z čeho čerpat, a tak uskutečňuje projekty, které kvůli zaneprázdněnosti nedotáhl:

• Midge Ure – Hymn [Orchestrated] (singl, 2017)

Pořad připravil Roman Kabelka a premiérově si ho můžete poslechnout 9. února 2026 v 16 hodin. Poté kdykoliv v našem audioarchivu na webu anebo v podcastových aplikacích.