Čaj do páté - Vlak v 16:01: Hommage to Gordon Lightfoot 1

V šestadvaceti letech se z Gordona Ligtfoota stal skutečný hitmaker – už to debutové album obsahovalo hitů hned několik – tím největším byl „ranní déšť“ neboli Early Morning Rain, který brzy po vydání „ukradla“ do svého repertoáru celá řada skvělých folkových i country zpěváků.

Ale popořádku – dnes bych ráda byla velmi, velmi osobní – protože – a věřím, že v tom nebudu v srdci Evropy nijak výjimečná – jsem jeho písně, nádherné melodie s příběhem, znala mnohem dřív, než mě oslovil a doslova zasáhl jeho hlas. Zvláštní, barevný, podmanivý, úchvatný, vemlouvavý … mohla bych pokračovat dlouho – ale raději si poslechneme ukázky, je jich na výběr mnoho a věřím, že je budete znát, aniž jste třeba Gordona Lightfoota poslouchali a prožívali podobně jako já. 

Začali jsme ukázkou z bilančního alba Johnny Cashe American V: Hundred Highways, jímž uzavřel svou skvostnou pětidílnou řadu „final recordings“. Krom úchvatné písně Hurt, kterou dokonale dotváří skvělý videoklip, na ní září dvojice skladeb, které proslavil Gordon Lightfoot. Ta, kterou jsme otevřeli náš pořad, tedy Four Strong Winds, není z jeho pera (autorem je Ian Tyson) - přesto ji slyšel v jeho podání 13. února 1988 celý svět: zahrál a zazpíval ji totiž na zahajovacím ceremoniálu Zimních olympijských her v kanadském Calgary. Ta druhá z Cashova albového epilogu, milostná balada If You Could Read My Mind, už patří k Lightfootovým autorským hitům – a přesto má cenu pustit si ji právě v sugestivním podání Johnny Cashe, kterému napomohla vyznat se z hlubokého citu k nedávno zesnulé manželce: kdybys tak mohla číst v mých myšlenkách.

Hudební kariéra Gordona Lightfoota začala v mladém věku. Vyrůstal v Orillii v Ontariu a naučil se nejprve hrát na klavír a bicí, než se v deseti letech chopil kytary. Jeho rodiče byli oba hudebně nadaní -  jeho matka byla ředitelkou chrámového sboru a dobrou klavíristkou. Zájem o hudbu přivedl Gordona k založení kapely The Two Tones s přítelem Terrym Whelanem. V roce 1958 se Lightfoot nakrátko přestěhoval do Los Angeles, aby se mohl věnovat hudebnímu vzdělání a kariéře, ale brzy se vrátil do Kanady a usadil se v Torontu. První smlouvu podepsal s United Artists Records, své první album „Lightfoot!“ vydal v roce 1964. Album obsahovalo hitový singl „Early Morning Rain“, který se rychle stal klasikou a od té doby jej v coververzi přezpívala řada umělců nejrůznějších žánrů. Lightfootův charakteristický hlas a kytarový doprovod upoutaly pozornost hudebních fanoušků i kritiků a brzy se stal jedním z nejpopulárnějších kanadských folkových zpěváků. od roku 1964 se jeho pověst postupně šířila a publikum rostlo. Lightfootova píseň "I'm Not Sayin'" se příští rok stala hitem a posílila jeho popularitu v USA. Pomohly i covery od jiných hudebníků. Verze „Ribbon of Darkness“ od Martyho Robbinse z roku 1965 se umístila na předních místech amerických country hitparád, zatímco verze Petera, Paula a Mary od Lightfoota „For Lovin' Me“ se dostala do Top 30. Během několika dalších let Lightfoot vydal řadu úspěšných alb, mj. "The Way I Feel" (1967), "Did She Mention My Name?" (1968) a "Sit Down Young Stranger" (1970). Jeho písně reflektovaly témata lásky, ztráty a přírody a jeho poetické texty a silné melodie chytly za srdce posluchače po celém světě. V 70. letech Lightfootova popularita kulminovala. Jeho alba „Don Quijote“ (1972), „Sundown“ (1974) a „Summertime Dream“ (1976) se dočkala uznání u kritiky i u posluchačů.. Proslavil se také svými silnými živými vystoupeními a jeho koncerty přitahovaly davy oddaných fanoušků. If You Could Read My Mind“ debutovalo na Billboardu v roce 1971. Dostalo se na 5. místo a přineslo několik coververzí. Úspěch Lightfoota vyvrcholil v polovině 70. let, kdy se jeho singl a album „Sundown“ poprvé a poprvé dostaly na vrchol hitparády Billboardu. Lightfoot vyhrál 12 cen Juno, včetně ocenění  Gold Leaf. Šestkrát byl nomunován na cenu Grammy.

 V roce 1976 utrpěl Lightfoot téměř smrtelnou zdravotní příhodu: prasklo mu aneurysma břišní aorty. Podstoupil řadu operací a strávil několik měsíců v nemocnici, ale nakonec se plně zotavil a vrátil se k hudbě. Pokračoval v turné a v nahrávání; v průběhu 80. a 90. let mu vyšla alba  „Salute“ (1983), „East of Midnight“ (1986) a „A Painter Passing Through“ (1998). „V roce 1986 byl uveden do Canadian Music Hall of Fame a v roce 2001 do Canadian Country Music Hall of Fame. Během své kariéry získal Lightfoot řadu ocenění a uznání -V roce 2012 byl také uveden do Síně slávy skladatelů a v roce 2017 obdržel cenu SOCAN Awards za celoživotní dílo.Navzdory zdravotním problémům a omezením jeho turné v posledních letech pokračovalo - poslední, po němž byl hospitalizován v nemocnici v Torontu pro celkové vyčerpání, Lightfoot absolvoval v březnu 2023.

Jak jedinečný byl jeho charismatický hlas a nekomplikovaný, přesto barevný doprovod (většinou na dvanáctistrunnou kytaru), si poslechneme v několika ukázkách z jeho prvních dvou autorských alb; o desce Lightfoot! Už byla řeč, představíme si také druhou, neméně úspěšnou řadovku – The Way I Feel z roku 1967; to bylo Lightfootovi 29 let a témata jeho písní byla jasná a průzračná: zamilovanost, zklamání v lásce, hledání cesty v muzice i v životě. Nebyl ryze folkový ani vyhraněně countryový zpěvák, ale jeho písně chtěli mít v repertoáru i rockeři, bluesmani a popové hvězdy – Barbra Streisand, Elvis Presley, Bob Dylan, Nanci Griffith, trio Peter, Paul and Mary ... mnohé ještě uslyšíme. Teď ovšem Gordon Lightfoot osobně – in his own words and his own voice and guitar.

Těmito písněmi v druhé polovině 60. let prorazil do žebříčků hitparád i mezi renomované písničkáře jako autor chytlavých, dobře zapamatovatelných melodií, po kterých sahali písničkáři po celém světě, ty české nevyjímaje – a o nich a s nimi až příště. Teď jsou na řadě slíbení Peter, Paul and Mary, Nanci Griffith a pozoruhodný voice band s názvem Singapur, který Lightfootovu skladbu The Way I Feel na přelomu tisíciletí upravil do vícehlasu včetně beatboxu.

Vzhledem k popularitě amerického bluegrassu a country music v českých zemích známe celou řadu hitů i méně populárních, zato poetických, básnivých a pro bluegrassové aranžmá vhodných Lightfootových příběhů v podání výjimečného amerického zpěváka a kytaristy Tonyho Rice; dvě skladby od Lightfoota zařadil už na své album Cold on the Shoulder (včetně té titulní) z roku 1987; album pojmenované signifikantně Tony Rice Sings Gordon Lightfoot vyšlo v roce 1996 – dalo by se říci s vědomím a s respektem autora písní, jenž Riceův styl znal a oceňoval – prý si spolu dokonce zajamovali, když se náhodou potkali v Kanadě ve studiu, kde oba nahrávali. Pokud jde o zpěv i kytarový doprovod, podává Tony Rice špičkový výkon. Za pozornost stojí především coverze písně Bitter Green, nádherného smutného příběhu dívky marně čekající na vzdáleného milého, který přijíždí až k jejímu hrobu.

Lightfoota často inspirovaly příběhy z kanadské historie nebo dramatické události, které se v Kanadě staly; například zmapoval osudy kanadské železnice v písňové trilogii Canadian Railroad Trilogy (uslyšíme v závěru pořadu). Snad nejpůsobivější písní o tragické historické události se stal příběh lodi Edmund Fitzgerald: Edmund Fitzgerald byla americká jezerní loď pro přepravu sypkého nákladu, která se 10. listopadu 1975 potopila v bouři na Hořejším jezeře. Sloužila k převozu železné rudy z dolů v okolí města Duluth do železáren v Detroitu, Toledu a do dalších přístavů na pobřeží Velkých jezer. Na svou osudnou plavbu se s nákladem železné rudy vydala odpoledne 9. listopadu 1975 pod vedením kapitána Ernesta M. McSorleyho. Následujícího dne se ocitla v silné bouři s vlnami dosahujícími výšky až 11 m. Edmund Fitzgerald se náhle potopil 10. listopadu těsně po 19.hodině v kanadských vodách Hořejšího jezera, aniž vyslal jakýkoliv nouzový signál. Jeho vrak, nalezený několik dní po nehodě, leží v hloubce 160 m. Všech 29 členů posádky zahynulo, v průběhu pátrání nebyla nalezena ani jejich těla.Potopení lodi Edmund Fitzgerald je jedním z nejznámějších v dějinách plavby na Velkých jezerech. Populární se stalo i díky písni Gordona Lightfoota The Wreck of the Edmund Fitzgerald z roku 1976. Baladickou legendu se silným příběhem od Lightfoota převzala celá řada zpěváků. Naše ukázka vám představí lednu z nejnovějších bluegrassových coververzí, jak ji pro svou skupinu Punch Brothers upravil mandolinista Chris Thile.

Autorských alb, která natočil Lightfoot osobně, je přes dvacet; i když jeho mezinárodní popularita s koncem sedmdesátých let poněkud ochabla (částečně i kvůli rekonvalescenci po aneurismatu); v Kanadě a ve Spojených státech však zůstával žijící legendou, která svým charismatem ovládala vyprodané sály plné vděčných fanoušků, kteří mu vytrvale aplaudovali, ačkoli ke konci už mu hodně ubývalo sil.

Ukázkou jeho písňové tvorby a příslibem rozmanitých českých verzí jeho skladeb v příštím Čaji do páté se s vámi loučí z hudební režie Tomáš Hlávka a od mikrofonu Helena Bretfeldová;  těšíme se brzy na slyšenou na stejné stanici a ve stejném čase.“

.