Čaj do páté - Křižovatky: Mistr zvuku a baskytary Petr Vavřík

Výrazový rejstřík baskytaristy Petra Vavříka je tudíž velmi široký – vstřebává impulsy z celé řady hudebních žánrů i od konkrétních hudebních osobností (jeho basovými vzory jsou „svatá trojice“ Stanley Clarke, Jaco Pastorius a Roger Glover) a vytvořil si vlastní, pro vnímavého posluchače dobře rozpoznatelný hudební styl. Nedílnou součástí jeho muzikantské osobnosti je ovšem také práce zvukového mistra ve zlínském studiu "V" – z čehož plyne nejen mimořádná empatie ke zpracovávanému hudebnímu materiálu, ale také neobyčejná „přidaná hodnota“: schopnost zaskočit přímo ve studiu na pozici hráče. V dnešních Křižovatkách se pokusíme na několika ukázkách alespoň v náznacích přiblížit jeho hudební vkus a hráčský styl.

Začali jsme písničkou – někdejším velkým hitem Večer křupavých srdíček z alba Staré pecky z roku 1992, na které ho přizval jeho dlouholetý spoluhráč, písničkář Vlasta Redl,  který hrál v hudebním osudu Petra Vavříka klíčovou roli. 

Rodáka ze Zlína Petra Vavříka (*1962), hráče na klasickou kytaru a baskytaru, skladatele, upravovatele a hudebního režiséra máme možnost potkávat za basou v kapele Buty - ale prošel celou řadou hudebních seskupení. Hudební začátky a nadějná kariéra úspěšného školního kytaristy s ambicemi na konzervatoř započala ve zlínské LŠU u dobrého učitele pana Konečného; vyhrál několik interpretačních soutěží na celostátní úrovni, pak následovaly konzultace na konzervatoři u prof. Zelenky. Na konzervatoř však ze základní školy nedostal doporučení, takže se přihlásil (a odmaturoval) na Střední průmyslové škole elektrotechnické. Ještě "na základce" však úspěšně rozvíjel svou muzikantskou kariéru - už od dvanácti let až po celá středoškolská studia hrával „bigbít“ na zábavách (mimo jiných v kapelách New Moon, Project, victoria II, Centrum, Divá Bára nebo Apostrof hrávající repertoár založený na kapelách Deep Purple a Uriah Heep.  Po maturitě následovala povinná vojna v Senici a klíčový okamžik v jeho muzikantské kariéře: setkal se tam s (tehdy už "mazákem", tedy o rok starším vojákem) Vlastou Redlem; dostal pozvání do útvarové Superkapely, ovšem post kytaristy byl už obsazen Redlem, takže nezbývalo než si pořídit baskytaru a naučit se na ni hrát ("Bicí hrál Broňa Šobáň, bratr Pepy Šobáně z AG Fleku, na klávesy klavírní virtuóz Dřevínek. Píseň Ronaldovy atomové houby slavila úspěchy od ASUTů až po lampasácké večírky :-) ... Na vojně jsem se setkal také s kluky, kteří už měli slíbené angažmá v doprovodné kapele tehdejší zpěvácké hvězdy Pavla Nováka. Udělal jsem formální konkurs a v letech 1983 až 1988 jsme hrál u Nováka - byla to obrovská škola: novák byl jednak dokonalý profesionál, co se týče zpěvu, jednak vynikající manažer. Hráli jsme neustále - nebyla výjimka třicet-čtyřicet koncertů měsíčně.")

Mimoto pro zábavu hrával různé odrůdy jazzu a jazzrocku v různých formacích. Přišlo pomyslné lano od Slávka Janouška, od Nerezu i z doprovodné kapely Mariky Gombitové, ale nakonec bylo všechno jinak: "Pavel Novák byl z Přerova, tak jsme z kapelou spadali pod ostravskou agenturu. Díky tomu jsem poznal všechny ostravské kapely a muzikanty, tedy i Radka Pastrňáka s Richardem Kroczkem." ... "Buty jsem ve staré sestavě slyšel poprvé na festivalu v Polsku a hned jsem Radkovi nabídl své služby - Radek neodolal a vznikla tak sestava, ve které jsme nahráli první album - Pískej si, pískej." Paralelně začal těsně po revoluci v roce 1989 pracovat jako zvukař ve zlínském Studiu "V" Ivo Viktorina ("Ivo Viktorin rozšiřoval svoje dřív domácí studio a potřeboval někoho k sobě - tak jsem to vzal. Na práci ve studiu mě strašně baví moment, kdy máš pocit, že vlastně hraješ. Když třeba mícháš nahrávku ze čtyřiadvaceti stop a cítíš, že se můžeš s kapelou hýbat, ovlivňovat ji - že s ní žiješ. Je to úplně stejný pocit jako na pódiu - pocit, že právě v tom okamžiku tvoříš.")

Jednou z první prací v novém studiu byla spolupráce na albu AG Fleku Tramtárie v roce 1990 - hvězdná sestava Viktorin-Markytán-Redl-Pastrňák-Kroczek-Vavřík vytvořila důležitý mezník v hudebních kariérách všech zúčastněných. Krátce poté vzniklo i album Pískej si, pískej (1991)  kapely Buty ("Nikdo o nás moc nevěděl a pořád se nic nedělo. Platili jsme si benzin na koncerty, na které často vůbec nikdo nepřišel. Dělali jsme úplně naplno a strašně moc tomu věřili. Když jsme pak začali mít plné sály, měl jsem samozřejmě ohromnou radost.") Tím zlomovým momentem byl film Jízda Jana Svěráka (1994), ke kterému Buty v čela s radkem Pastrňákem (mimo jiné jednou ze tří hereckých hvězd filmu) napsaly filmovou hudbu; v pořadí druhé album kapely Ppoommaalluu (1994) je v podstatě soundtrackem filmu. Najednou byly Buty všude, jely na vlně a točily desku za deskou (řadových je doposud osm - Dřevo, 1995, Rastakajakwanna, 1997, Kapradí, 1999, Normale, 2001, Votom, 2006, Duperele, 2012). Následovala hudba k dalšímu filmu Alice Nellis Tajnosti v roce 2007 (v ukázce zazní skladba Petra Vavříka).Velké sály časem vystřídaly koncerty na festivalech, následoval i tvůrčí útlum; poslední velký hit – Nad stádem koní sice posbíral hudební ceny, ale je starý už bezmála čtvrt století …

Mezičasem si Petr Vavřík odskočil na pódium i do studia s kapelou Roberta Křesťana Druhá tráva (eponymní album z roku 1991) a následně hrál i na debutových profilem obou jeho protagonistů Luboše Novotného (Radost zarmoucených, 1995) a Luboše Maliny (Naper se a pukni, 1995) - z obou v pořadu uslyšíme ukázky. Za zmínku stojí také tehdejší členství v jazzrockovém DC Bandu Ivana Myslikovjana.

Náklonnost k jisté formě absurdního humoru a jeho odrazu v hudební tvorbě přivedla Petra Vavříka do řad další jedinečné hudební formace s názvem Laputa. Základem bylo seznámení s brněnskou kapelou Narvan, která ve Véčku točila desku Love; po tragické havárii, která Narvan prakticky pohřbila (přičemž dva jeho členy doslova), se spojili tři členové kapely Buty (Petr Vavřík, Milan Nytra a Milan Straka),jeden ex-člen kapely Buty (Andrei Toader) s dvěma „pozůstalými" Narvany (Libor Mikoška, Honza Machala) a vzniklo nepřehlédnutelné recesistické muzikantské sdružení s velkými, bohužel nenaplněnými ambicemi. Zůstala po nic jediná (eponymní) deska z roku 2000; Laputa ještě v Čaji do páté dostane prostor.

Projektů, na kterých participoval Petr Vavřík, je nespočet, a stále přibývají další – je pochopitelně vyhledávaným studiovým hudebním režisérem i hráčem: spolupracoval mimo jiných s Bokomarou, Slávkem janouškem, fleretem, Wabi Daňkem, Spirituál kvintetem, Richardem Mullerem. Jedno skladbou je zastoupen i na prestižním LP Čeští mistři basové kytary a bicích (1995 - The Morning). Sám si nejvíc cení projektů s kapelami -123 minut, Narvanem, s Ivou Bittovou, s osobnostmi, jako byli Dave Spillane, Peter Rowan, Beppe Gambetta. Určitě se od něj dočkáme mnoha novinek – jak ve studiu, tak i na pódiu s kapelou Buty, která má stále dostatek příznivců; na nejbližší termín můžeme posluchače pozvat na sólový koncert Buty v Mahence  na 3. dubna do brněnského Mahenova divadla.

Nejoblíbenější skladbou Petra Vavříka Jednou ráno z repertoáru kapely Buty se s vámi loučí dnešní Čaj po páté - z hudební režie Tomáš Hlávka a Karolína Segéňová a od mikrofonu Helena Bretfeldová;  těšíme se brzy na slyšenou na stejné stanici a ve stejném čase.“