Vrbová Jitka & Akáty: Tam pod nebeskou bání

24. března 2005 Blues, Country, Recenze Autor: Milan Tesař

Nové album Jitky Vrbové je výborným příkladem jednoho neblahého jevu ve vývoji populární hudby. Zatímco ještě v 60. letech bylo samozřejmé, že středněproudé zpěváky doprovází více či méně početný orchestr, v letech 80. si sólista vystačil s doprovodem syntetické samohrajky. Jen zdánlivě však dokázala elektronika nahradit živou hudbu. Na albu Tam pod nebeskou bání slyšíme živých nástrojů dost. Jen seznam hostů čítá devět jmen a Stanislav Chmelík alias Akáty hraje vedle automatických bicích na skutečnou kytaru, baskytaru, klarinet a saxofon. Přesto mám pocit, že při aranžích se - víc než je zdrávo - snažil napodobit syntetické přístroje předminulé dekády. A právě tím album trpí.

Rok vydání: 2004
Vydavatel: Multisonic
Žánr: country/blues
Celkový čas: 53:11

Nové album Jitky Vrbové je výborným příkladem jednoho neblahého jevu ve vývoji populární hudby. Zatímco ještě v 60. letech bylo samozřejmé, že středněproudé zpěváky doprovází více či méně početný orchestr, v letech 80. si sólista vystačil s doprovodem syntetické samohrajky. Jen zdánlivě však dokázala elektronika nahradit živou hudbu. Na albu Tam pod nebeskou bání slyšíme živých nástrojů dost. Jen seznam hostů čítá devět jmen a Stanislav Chmelík alias Akáty hraje vedle automatických bicích na skutečnou kytaru, baskytaru, klarinet a saxofon. Přesto mám pocit, že při aranžích se - víc než je zdrávo - snažil napodobit syntetické přístroje předminulé dekády. A právě tím album trpí.

Že je Jitka Vrbová dáma s výjimečným hlasem, je neoddiskutovatelné, ať už je nám její projev příjemný více, či méně. Mně osobně připadá méně opravdový než například projev Radůzin, avšak to je jen otázka vkusu. Vrbová jednou velmi přesně frázuje (Klikatá čára), aby jinde zahrála na jakoby ledabylou strunu (Navoněný blues). Občas nezvládne zvrátit textařův prohřešek proti základnímu pravidlu o přízvuku na první slabice (Mistr a candáti), v rádoby drsňácké poloze mi pak zní vyloženě nepříjemně (Byt v podkroví). Ve většině případů však zpívá vkusně a radoval bych se, kdyby takto zpívaly všechny popové zpěvačky.

Ano, slovo "popové" je zde na místě. Vzhledem k výše zmíněným aranžím je totiž Tam pod nebeskou bání především popový projekt, i když si místy hraje na country (Michal) a mnohde na blues, swing či obecně na jazz. Písně jako Kopretinu mít, Prší nebo Lokálka do Říčan patří v mezích středního proudu k tomu lepšímu, avšak i Pikovický blues je víc pop než blues, nad náznakem rokenrolového rytmu v Já jsem dávno pryč také převáží příliš obyčejné aranže a způsob, jakým Chmelík zpracoval vyznání Michalu Tučnému (Michal) hraničí s průšvihem. Naštěstí na albu najdeme i povedenější momenty, jako je swingující Navoněný blues nebo bonusová Klikatá čára, ve které mě (nejen příjemnou akustickou kytarou) velmi překvapil Orchestr Karla Vágnera.

Album Tam pod nebeskou bání můžeme sice považovat za jazzové, bluesové i countryové současně. Nicméně většinou jde pouze o pseudojazz, pseudoblues nebo pseudocountry, přetvořené pro ucho většinového posluchače. Vůbec nic pak nemá nahrávka společného s trampskou písní - kromě témat některých skladeb.

Přiznám se, že zatímco na první poslech mi album přišlo úplně nezajímavé, naponěkolikáté jsem si některé melodie přece jen oblíbil. Jako oddechová záležitost, která v hlavě nezanechá trvalejší stopu, se rozhodně dá poslouchat. Navíc většina písní není vyloženě špatných a v citlivějších aranžích by určitě prokoukly. Co takhle zpívat je jako opravdový jazz? Nebo jako opravdové country? Nebo jako skutečné trampské písně? Nebylo by to lepší než zkoušet "cosi středního" mezi tím?