Old Blues Company: V dobré víře

"Acoustic blues band from Ostrava" - tak o sobě kapela Old Blues Company píše na svých stránkách www.lodenice.com/obc. Tomuto zařazení se nedá nic vytknout. Akustičtí jsou (nepočítáme-li baskytaru, které se však dnes u akustických skupin běžně toleruje), bluesoví také a z Ostravy též. Základní enckyklopedické zařazení tedy máme zvládnuté, a tak se můžeem podrobněji podívat na první "dlouhohrající" nahrávku, kterou kapela natočila. Jedná se zatím pouze o demo, booklet je skromný (titulní strana + jediná další potištěná stránka), avšak nejdůležitější informace obsahuje (jména písní a autorů, stopáže, složení kapely s detailním rozepsáním nástrojů a zpěvu ke každé skladbě, kontakt atd.). A jaká je samotná nahrávka?

Obsahuje osm nových písní a jednu bonusovou, převzatou z minulého čtyřpísňového dema (Jak dlouho). Po prvním poslechu mi byla jasná jedna věc: Old Blues Company je skutečně bluesová kapela a zatím neví, jestli to má brát jako výhodu či nevýhodu. Jinými slovy: zda má se svou ortodoxností bojovat, nebo z ní těžit. Tato ambivalentnost se projevuje především v textech. Většina z nich je plná bluesových klišé, která jsou však zasazena do sympaticky domovského prostředí. Místo krajiny kolem Mississippi pánové Ritzka a Mohyla zpívají o Hlučínu (Hlučín Blues) nebo o areálu Loděnice v Děhylově u Ostravy (Loděnice blues). Právě ve druhé zmíněné skladbě se nám skupina snaží nastínit, že na severovýchodě naší republiky panuje podobná atmosféra jako v kolébce blues. Jenže jak si má posluchač vyložit zvláští vrstvení negativních a pozitivních detailů ("V noci tu občas dýchne chlad / komáři koušou, pivo je fajn")? Příběh v Hlučín Blues mi navíc vyznívá až příliš násilný ve smyslu: Mám se blbě, ale je to v pohodě ("Holka, co jsem ji včera sved / mi dneska s jiným pláchla / bude jiná, vem to čert"). Jako nápaditou naopak oceňuji optimisticky vyznívající píseň Šmajchlkabinet.

Odhlédnu-li od témat, musím zmínit drobné nedostatky ve formě textů. Sem tam se objeví obrácený přízvuk ("slunce neSVÍtí"), případně je velmi slyšet ostravská výslovnost ("zaz mi slunce nesvítí"). Jde však spíše o detaily, kterých na albu není mnoho.

Po hudební stránce se celé CD nese v pravověrném bluesovém duchu bez odboček k jiným žánrům (snad pouze Daleko jako smrt má blíž k akustickému bigbítu). Pokud jde o aranže, vítám zařazení dobra v některých skladbách (zvláště v bonusové Jak dlouho), protože tento nástroj u nás v bluesové hudbě příliš využíván není (při té příležitosti odkazuji na velkého propagátora bluesové rezofonické kytary Ľuboše Beňu ze Slovenka). V pořádku je, že se na albu střídají rychlé i pomalejší skladby. Co mi naopak chybí, je větší gradace v rámci některých písní. Například Šmajchlkabinet by se hudebně mohl trochu vyvíjet; takto kapela zajímavé téma trochu topí v monotónním projevu. Náznak gradace sledujeme v závěrečné Jak dlouho, kterou považuji za jeden z vrcholů nahrávky a za jeden z největších hitů skupiny vůbec. Loděnice blues s výraznou harmonikou má také hitové ambice, avšak při délce přes pět minut trochu unaví. Já vím, že bluesoví mistři dokážou natahovat standardy i na dvacet minut, avšak pánové z Old Blues Company zatím mistrovsky nesólují.

Výtky, které jsem uvedl, nejsou nijak závažné. Po poslechu nahrávky musím naopak říct, že bych si Old Blues Company docela rád poslechl živě a že by mě jejich muzika zřejmě i na koncertě bavila. Na albu mě navíc potěšilo, že všechny písně (s výjimkou bonusu) pocházejí z autorské dílny členů skupiny (většinovým autorem je Petr Ritzka, menšinovým Petr Mohyla). A ta ambivalentnost, kterou jsem naznačil v úvodu, vlastně ani rozřešena být nemusí. Dokážu si představit, že se kapela bude dál hrdě hlásit ke klišé svého žánru (včetně povinných rýmů na slovo blues - "a každá holka je tu kus") a přitom bude aspoň občas hledat neprobádané cesty. Vždyť jinak to asi v tomto žánru - chceme-li zachovat aspoň částečnou pravověrnost - být ani nemůže.