Mally & Schneider: Každý den hrajeme jinak, ta hudba je živá

Rozhovor s rakousko-německým bluesovým duem „Sir“ Oliver Mally & Peter Schneider

Petere, vy máte jako kytarista veké zkušenosti s hudbou různých žánrů. Jak dlouho se vlastně věnujete?

Peter: Hudbě jsem se začal věnovat v nějakých patnácti letech, když jsem poprvé uslyšel skutečné blues – Johna Lee Hookera, Lightnin’ Hopkinse a podobně. Tato hudba mě uchvátila a já jsem se vydal na dlouhou cestu za jejím poznáním. Vedle toho mě ovlivnila také jihoamerická hudba jako bossanova nebo lidé jako João Gilberto. Cestoval jsem po Jižní i Severní Americe, abych mohl tuto hudbu studovat. V té době ještě neexistoval internet, a tak jste se musel vydat přímo na místa, kde se taková hudba hrála, abyste do ní mohl proniknout. Od té doby jsem na cestě, a proto jsem i teď v České republice. Pro nás je to dobrodružství, takto cestovat a poznávat nové lidi i nové země. Vlastně jsme na takové dovolené.

A vy jste se, Olivere, dostal k hudbě a konkrétně k blues jak?

Oliver: Celé to vlastně začalo na zadním sedadle auta mého otce. Pamatuji si, že když jsem byl malý, pouštěli jsme si v autě Raye Charlese, Fatse Domina, Randyho Newmana a podobně. A tito umělci jsou stále součástí sbírky mých oblíbených desek. To je hudba, kterou jsem nikdy nepřestal poslouchat. Byla to pro mě inspirativní doba – u nás doma se pouštěl rokenrol a R&B [árenbí]. Kytaru jsem poprvé vzal do ruky asi v patnácti. V té době jsem začal poslouchat blues, a tak jsem řekl rodičům, že se chci stát bluesovým muzikantem. Tak moc mě to zasáhlo. Dodnes si ty stejné desky pouštím a stále na mě mají obrovský vliv. Vzpomínám si, že hlavně jedna deska Muddyho Waterse [madyho vótrse] úplně změnila můj život.

Hrajete akustické blues. Je pro vás zajímavější než elektrická varianta žánru?

Oliver: Pro mne není důležité, jestli je to akustická, nebo elektrická hudba. Hlavní je, že je vaše hudba pestrá – že hrajete nahlas i potichu, rychle i pomalu, že dokáže přenést emoce. Pak je jedno, jestli hrajete na elektrickou, nebo akustickou kytaru. Nebo jestli někdo zpívá a doprovází jej kapela s bicími, nebo jen akustická sestava. Ovšem když slyším pět hlučných kapel s bicími za sebou, je to na mne už příliš. Na Valašském špalíčku, kde jsme teď hráli, byly kapely rozdělené na pódiích podle žánrů. Mně by se bývalo líbilo, kdyby zahrála nějaká hlučná kapela, po ní duo jako my a potom opět kapela. Lepší je, když se na jednom pódiu odehrávají různé druhy hudby. Není nutné je sebe oddělovat. Ale musím říct, že se mi na Valašském špalíčku líbilo. Hráli jsme ve sklepním klubu, který připomínal slavný Cavern Club [kavern klab] v Liverpoolu [livrpúlu]. A mistr zvuku byl opravdu velmi dobrý. Milý zvukaři, zdravíme tě. Zapomněl jsem tvé jméno, ale byl jsi opravdu dobrý! Už vím, Dušan! Dušan byl moc šikovný a dokázal nás nazvučit velmi rychle… Bylo tam mimochodem strašné vedro. Potili jsme se…

Kdy jste si uvědomil, že vám nestačí blues jen hrát, ale že potřebujete také tvořit?

Olier: V první řadě jsem musel porozumět jazyku té hudby. V okamžiku, kdy jsem jej přijal za vlastní, jsem mohl začít tvořit něco osobního. Když posloucháte bluesového hudebníka, můžete rozlišit jednotlivé styly, z kterých čerpá a kterým se věnuje. Výsledkem pak může být váš vlastní hudební jazyk, který si sám vytvoříte. To by měl být cíl, protože pak si vás lidé všimnou a poznají vás. Musíte tedy předvést něco osobního. To je důležité. Mimochodem když posloucháte staré bluesové desky, můžete si všimnout, že ti muzikanti nikdy nezahráli jednu píseň dvakrát stejně. A jak už řekl Peter, ani mi nahrajeme jednu skladbu dvakrát stejně. Snažíme se každý večer najít nový přístup, a proto jsem rád takto ve dvou na turné. Máme tolik témat, o kterých můžeme hovořit. A tolik možností, které můžeme prozkoumat. Je to strašně inspirativní sedět na pódiu vedle tohoto chlápka a sledovat, co dokáže. Nikdy jsem mu ještě neřekl, jak obrovským zdrojem inspirace pro mne je. A teď už to tedy ví. – Opravdu, je to požehnání. Na své cestě za hudbou sice potkáváme spoustu lidí, ale je jich jen pár, s nimiž mohu spolupracovat takovým způsobem jako s Peterem. Vedeme dialog prostřednictvím našich nástrojů a udržujeme posluchače v neustálém napětí. Je to jeden z nejlepších spoluhráčů, jaké jsem kdy potkal.

Zpíváte anglicky a někteří fanoušci vašim textů nerozumí. Pomáháte jim v tom?

Můžeme jim třeba před písní text vysvětlit. Nebo to můžeme nechat na posluchačích, aby vycítili význam slov. Někdy není důležité rozumět každému slovu. Texty jsou pro mne sice velmi důležité – kytara je jen koberec, po kterém se procházejí slova –, ale to naznamená, že každé jednotlivé slovo musíte pochopit. Při hře se nořím hluboko do sebe a dávám lidem pocítit, co jim chci sdělit. Vlastně veškerá naše hudba jsou jen tři akordy a hodně víry.