Eric Steckel: Hraju na kytaru a to ke mně patří

Eric Steckel: Hraju na kytaru a to ke mně patří

Pořad v souvislostech


Rozhovor s americkým kytaristou Erikem Steckelem
Budeme vysílat

Španělská skupina Vigüela
Skupina Kafka Band a album Amerika
Rozhovor s Karlem Plíhalem
Vysílali jsme


Novinky vydavatelství Indies Scope

Rozhovor s polskou skupinou Blackberry Brothers

Pozvánka na festival Ibérica 2019
Audioarchiv
29. dubna 2019 Blues, Aktuality Autor: Milan Tesař

Eric Steckel je mladý, ale velmi zkušený americký bluesový kytarista. Už v dětském věku hrál na pódiích po boku světoznámých hvězd a nyní, ve svých 28 letech, může říct, že se hudbě věnuje dvacet let. V rozhovoru s Milanem Tesařem Eric Steckel hovoří o tom, jak skládá, kdo byly a jsou jeho vzory, jak jej v raném věku podporovali jeho rodiče nebo jak vymýšlí názvy pro svá alba. Poslouchejte z našeho audioarchivu.

Rozhovor s americkým kytaristou Erikem Steckelem

Vaše nejnovější album Polyphonic Prayer začíná skladbou Waitin’ for the Bus od skupiny ZZ top. Proč jste si vybral právě ji?

Když jsem vyrůstal, ovlivnilo můj pohled na hudbu mnoho kytaristů. Mezi ty úplně nejvlivnější patřili texaští hudebníci jako Stevie Ray Vaughan a samozřejmě také Billy Gibbons ze skupiny ZZ Top. Spousta muzikantů přebírá od ZZ Top hity jako Sharp Dressed Man nebo La Grange, ale já jsem nikdy nic takového nedělal. Ovšem na starších albech ZZ Top najdeme spoustu ukrytých perel, které měly původně sloužit snad jen jako výplň. Jednou z těchto písní je Waitin’ For The Bus, u které mě zaujal chytlavý riff. Řekl jsem si, že z ní udělám velký rockový hit. Nahráli jsme ji tedy ve studiu a napoprvé se to povedlo tak, že jsem hned tuto první verzi zařadil na album. Přidal jsem do ní sólo na varhany a výsledek je moje pocta Billymu Gibbonsovi, jedné z mých prvních inspirací.

Hudbě se věnujete od útlého dětství. Kdy jste si uvědomil, že by vás hudba mohla živit?

Vlastně jsem o tom v té době takto nepřemýšlel. Vnímal jsem to prostě tak, že hraju na kytaru a že to ke mně patří. Vždyť první kytaru jsem dostal v osmi letech a v deseti jsem odehrál svůj první placený koncert. Profesionálním hudebníkem jsem se tedy stal velmi rychle a velmi přirozeně. Bral jsem jako naprosto normální, že bavím lidi. Když s tím začnete v takto mladém věku, vůbec nemyslíte na peníze nebo na to, jestli to je, nebo není vaše profese. Děláte to, co vás baví. Uplynulo pár let, mí vrstevníci začali hledat svou první práci a já jsem stál na pódiu po boku B. B. Kinga, Johnnyho Wintera, Raye Charlese, Johna Mayalla a podobných lidí. Vlastně až v té době jsem si uvědomil, že bych z hraní mohl mít svůj stálý příjem a že to nemusím dělat jen pro zábavu. Dnes je mi 28 a na kytaru hraju už dvacet let. Ale vlastně ani dnes o tom jako o zaměstnání moc nepřemýšlím. Jasně, přijdou mi nějaké peníze, to je skvělé, ale především si pořád užívám toho, že hraju a že se lidé díky mně baví.

Jak vás ve vašich cestách za hudbou podporovali rodiče?

Mí rodiče nehrají na žádný nástroj, ale měli doma obrovskou sbírku vinylových desek. Já jsem se narodil v roce 1990 a vyrůstal jsem v 90. letech. To bylo období, kdy byly v Americe velmi populární chlapecké skupiny. Pamatuji si například, když začínaly kapely jako Backstreet Boys, ’N Sync nebo také Britney Spears. To byly hvězdy té doby, ale u nás doma jsme poslouchali alba ZZ Top, Stevieho Raye Vaughana, Garyho Moora, Led Zeppelin nebo Van Halen. Když jsem tedy byl malý, otevírala se přede mnou pestrá paleta hudby a za to jsem rodičům vděčný. Místo aby mi kupovali hudbu, která byla v té době populární, doporučovali mi to, co sami považovali za kvalitní. A díky tomu hraju na kytaru, protože to, co jsme doma poslouchali, byla kytarová hudba. Rodiče mě také velmi podporovali v začátcích mé kariéry. Do mých šestnácti let mi otec dělal manažera, moje matka mi navrhovala trička a je také autorkou grafiky na všech mých albech. Dlouho to tedy byl rodinný podnik a až před nějakými deseti nebo dvanácti lety jsem se osamostatnil. K rodičům mám ale pořád blízko, rád si poslechnu jejich názor na to, co dělám.

Pravidelně nahráváte nová alba. Jak je sestavujete?

Když poslouchám album nějaké kapely, kterou mám rád, poslouchám je jako celek od začátku do konce, a to třeba pětkrát nebo šestkrát dokola. Teprve až je mám takto pořádně naposlouchané, vybírám si jednotlivé skladby. Ale na začátku je vždy poslech celku. Když tedy dávám dohromady své vlastní album, přemýšlím o něm jako o příběhu, který začíná první a končí desátou písní. Snažím se tedy vyprávět příběh svou hudbou, její dynamikou, vytvářet vrcholy a propady, snažím se lidi rozesmát i rozesmutnět… Na začátku mám obvykle připravených nějakých dvacet až pětadvacet písní, vlastních i převzatých. Všechny je nahrajeme a pak společně s producentem přemýšlím, kterých deset bude těch úspěšných, které se na desku dostanou. Například píseň Tennessee jsem napsal pár měsíců před natáčením alba. Líbilo se nám, jak se povedla, a tak jsme se rozhodli, že ji na album zařadíme. V současné době žiju v Los Angeles, ale předtím jsem pár let bydlel v Nashvillu. Los Angeles mám rád, žije tam pět milionů lidi. Ale někdy si v tom davu připadám ztracený a stýská se mi po Tennessee a jeho kopcovité krajině. A ta píseň je právě o tom.

Proč se vlastně vaše nejnovější album jmenuje Polyphonic Prayer?

Vzpomínám si… bylo to myslím v lednu 2017, byl jsem celý měsíc doma v Los Angeles, neměl jsem žádné koncerty. L. A. je známé svým krásným počasím, nikdy tam neprší. Ale zrovna ten měsíc pršelo bez přestání. Vzpomínám si, jak jsem jel v tom dešti autem do hor, ladil jsem v autě rádio a narazil jsem na píseň od skupiny Gorillaz. V prvním verši, který jsem zachytil, jsem slyšel: „Něco, něco, polyfonní modlitba…“ Zastavil jsem a zapsal jsem si to do mobilu, protože mi to přišlo zajímavé. Řekl jsem si, že tak nazvu své příští album. O rok později jsem si na to vzpomněl, a proto se tak mé album jmenuje. V roce 2012 jsem nahrál album s názvem Dismantle The Sun, což zase pochází z básně Johna Keatse. Hledám tedy podobné obskurní věci a nechávám lidi nad nimi přemýšlet.

Rozhovor s Worship Central

worship-centralPoslechněte si rozhovor s britskou křesťanskou kapelou Worship Central.

Regiony

Regiony

Rozhovor s Rickem Derringerem

DerringerRickPoslechněte si rozhovor s americkým kytaristou Rickem Derringerem.

Nemůžu popadnout tvůj dech

spaleny_nemuzu-popadnoutDoporučujeme nové album Jana Spáleného a skupiny ASPM Nemůžu popadnout tvůj dech.

Album roku 2018

zambosi_louvreLouvre skupiny Žamboši albem roku 2018.

Roman Pokorný hraje Duka Ellingtona

pokorny_cab-cottonJazzový kytarista Roman Pokorný nahrál album skladeb Duka Ellingtona.

Partneři

Časopis Harmonie - klasická hudba, jazz a world music