Dylan Bob: Modern Times

Jak to ten člověk dělá? Když mu bylo šedesát, natočil jedno ze svých nejlepších alb Love And Theft. V pětašedesáti přichází s neméně kvalitní kolekcí, nazvanou Moderní časy, Modern Times. Moderní je toto album právě tím, jak dokonale na něm autor těží z nemoderního zvuku a ze starých stylů. Rockabilly, blues, folk - to vše smíchané přesně tak, jak si to nejslavnější písničkář všech dob před lety vymyslel.

Dylan se svým novým studiovým albem zabodoval v mnoha výročních anketách na celém světě (včetně zisku dvou Grammy - v rockové a folkové kategorii). Můžeme si znovu a znovu klást otázku, čím tento spíše umečený vypravěč než dobrý zpěvák oslovuje miliony fanoušků a zástupy kritiků. Možná tím, jak dokáže být nad věcí. Poslechněte si třeba strojově přesnou a přesto odlehčenou "hitovku" Beyond The Horizon. Forma je bluesová, housle píseň naladí do country, ve čtvrté minutě přijde swingové sólo. Nad dokonale zahraným základem se vznáší Mistrův nosový zpěv, který můžeme mít rádi třeba proto, že je tak osobitý (vzpomeňme na Vaška Koubka).

Přes energii, která je z nové desky cítit, Dylan svých šest a půl křížků nezapře. I proto mu v klidnějších písních sluší dialog s usedlým zvukem violoncella (Ain?t Talkin?). Kdyby měl hlas položený o oktávu níže, mohli bychom jej pomalu začít srovnávat s Johnnym Cashem v jeho pozdním - velmi silném - období. Asi nejvýrazněji je Dylanovo stárnutí slyšet v teskné baladě When The Deal Goes Down.

Jenže zatímco Cash na svých posledních albech prokládal balady pomalé ještě pomalejšími, Dylan zůstává věrný víceméně pravidelnému střídání klidnějších a rychlých kousků. A tak například v Rollin? And Tumblin? nasadí tempo rozjetého rychlíku, aby dokázal že s dechem nejen stačí, ale že je stále ve vynikající formě. I tentokrát doprovodná kapela (Tony Garnier, George G. Receli, Stu Kimball, Denny Freeman, Donnie Herron) šlape přesně jak metronom.

Dobrým kompromisem mezi pomalými skladbami a svižnými kusy je reminiscence na témě stvoření světa Spirit On The Water. Tuto píseň doporučuji nejen kvůli zajímavému textu, ale především proto, že v ní nás autor - přes všechnu zdánlivou hlasovou nedokonalost - snad opravdu přesvědčí, že stále zůstává nejen slušným, ale přímo výborným zpěvákem-melodikem. Stačí si jen zvyknout na nezvykle položený hlas - ale k tomu jsme měli příležitost na všech jeho předchozích asi 30 studiových deskách.

Zkouším si představit člověka, který o Dylanovi nikdy v životě neslyšel, nezná žádný jeho starý hit, neví o jeho vlivu na vývoj světové hudby. Co si asi takový posluchač myslí o 65letém pánovi, který rozjede své 31. studiové album v rytmu boogie (Thunder On The Mountain), aby o padesát minut později zachraptěl do tichého dunění bubnů baladu Nettie More a poté desku zakončil folkovou Ain?t Talkin?. Stal by se z posluchače-nováčka posluchač-fanoušek? Uznal by zásluhy a genialitu stárnoucího pána? Nebo by ohrnul nos nad těmi nemoderními nahrávkami? To snad ne. Dylanovy Moderní časy totiž v dnešní době fúzí a odkazů ke kořenům zní až neskutečně moderně. A jejich autor není pouze legendou. Zůstává jedním z nejopravdovějších zpěváků a písničkářů, kteří kdy po této planetě chodili. Jen víc takových držitelů Grammy...