Respect 2008: reportáž z festivalu

Největší hvězdou přehlídky pro mne byl Íránec Saeid Shanbehzadeh, který si vytyčil jako celoživotní úkol propagovat ve světě tradiční hudbu jižní Persie: písně milostné a svatební, obřadní, pracovní a jiné. Při svých koncertech střídá spoustu nástrojů, avšak největším zážitkem je jeho dynamická hra na neyanban, íránské dudy. Během hry Shanbehzadeh poskakuje, kroutí se, mrská tělem, každou naplno píseň prožívá. K tomu jej jeho syn, ještě chlapec, úžasně doprovází na rytmické nástroje. Recitál otce a syna Shanbehzadehových však nestál pouze na hudbě. Hudebníci vysvětlovali českému publiku situaci ve své zemi: V době prozápadní vlády šáha nebyla tradiční perská hudba příliš podporovaná. Jakmile se však dostala k moci fundamentalistická muslimská diktatura, nějaký čas bylo provozování nenáboženské hudby dokonce zakázáno. Po skončení koncertu se mi Shanbehzadeh v rozhovoru pro Radio Proglas svěřil, jak moc touží po míru a jak mu vadí rozmíšky mezi politickými představiteli. Že to myslí vážně, dokázal v Praze na konci svého koncertu, když na pódium přizval dva hudebníky z izraelského Toy Vivo Tria. Řekl: „Já mám ve svém pasu zapsáno, že nemůžu cestovat do Izraele. Oni nemohou z Izraele přijet k nám do Íránu. Ale proč bychom se nemohli setkat tady v Praze a být přáteli?“

Mimochodem Toy Vivo Trio po hudební stránce za Shanbehzadem a jeho synem nijak nezaostávalo. I v jeho případě mohlo publikum ocenit výbornou hru na perkuse, avšak ústředním členem souboru je Avshalom Farjun, virtuóz na qanun. Tento středovýchodní nástroj s 90 strunami je podle Farjuna prapradědečkem evropského klavíru. Na rozdíl od klasického křídla je menší, struny nejsou skryté a především na qanun můžete zahrát nejen půltóny, ale i čtvrtiny nebo šestnáctiny tónů. Díky tomu je Farjunova instrumentální hudba bohatá a pro ucho Evropana exotická.

Ještě exotičtější byl projev Inuitky Tanyi Tagaq. Dvaatřicetiletá Kanaďanka dala pražskému publiku nahlédnout do neznámých koutů arktického folklóru. Její zpěv beze slov se skládá z emotivních skřeků, vzdechů a rychlých dechů a nepřipraveného posluchače – kulantně řečeno – zarazí. Něco podobného předváděl loni na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou Wimme Saari z Finska, avšak na rozdíl od jeho poněkud monotónního recitálu nabídla Tagaq publiku moderní vizi severské tradice: s doprovodem violoncella (místy nebylo poznat, zda vzdychají Tanyiny hlasivky, nebo smyčec její kolegyně) a samplů.

Oumou Sangaré se svou početnou kapelou (hráči na tradiční západoafrické nástroje i na rockový instrumentář plus tanečnice) předvedla profesionální vystoupení na pomezí tradice a popu. Vše včetně kostýmů bylo dokonale připravené a vyladěné, aniž by zpěvaččin projev ztrácel na spontaneitě. Podobnou fúzi tradičního zpěvu a moderního (až rockového) doprovodu nabídla na závěr kapela Dengue Fever, která se snaží rekonstruovat kambožský pop z doby před diktaturou Rudých Khmerů.

Louka na Štvanici na břehu Vltavy je pro festival podobného druhu jako stvořená. K vynikajícímu dojmu napomáhala spousta detailů: vlídní pořadatelé (žádná ochranka zabavující láhve s vodou), stánky s africkou, indickou nebo kavkazskou kuchyní, dětský koutek s přebalovacím pultem i zástupci všech možných ras a národů v publiku. Že hudebníci po skončení produkce splynuli s davem a povídali si s fanoušky, bylo samozřejmé. A tak jedinou vadou na kráse jinak skvělého festivalu byla absence dobrého moderátora, který by publikum v několika málo větách „uvedl do problematiky“. Rozjuchaný mládenec, který diváky povzbuzoval k fandění, neuměl vyslovovat jména umělců a pletl si zpěvačku se skupinou, tuto roli bohužel nezvládl.