Radůza: V salonu barokních dam (recenze)

Radůza představuje na naší hudební scéně podobný typ hledače jako Jarda Svoboda z Trabandu. Podobně jako on přestavěl (zeštíhlil) sestavu a soustředil se na nový nástroj (harmonium) a nový styl (namísto „dechna“ zdánlivě klidnější písně, ovlivněné ovšem hiphopem), vydala se i akordeonistka Radůza novým, neprobádaným směrem. Zdánlivě nejprvoplánovější a nejulítlejší píseň na jejím novém albu, Vařič a mapa, tak paradoxně vymezuje trasu, kterou se autorka vydala: „Značené stezky KČT jistě by nevedly tudy.“

Po neznačených stezkách se Radůza vydala – s výjimkou písně Můj počerný anděli – bez akordeonu. Zato si do „torny“ přibalila klávesy (které často znějí jako akustické piano – Dopis Taťáně), vibrafon (Na stolku u hodin) a také turecký dechový nástroj mey (Za obzor). Svůj interpretační podíl doplnila pestrými barvami nástrojů v rukou hostů: na albu najdeme kompletní rockovou sestavu (Ma phuč mandar), smyčcové kvarteto (Pevný úder) nebo hoboj (Vilém Vaverka – Písně kosmické). V salonu barokních dam je tedy album, ve kterém jde mnohem víc o aranže než o živelnost a syrovost. Jinými slovy: hloubka či pokus o ni zde mají vítězit nad překvapením a živočištností.

Tomu odpovídá i stavba desky jako kompaktního díla. I když se album skládá z jednotlivých písní, které obstojí i samostatně, na první poslech je zřejmý pokus o jejich propojení. I na obalu autorka označuje první skladbu (Zářivý prostor) jako „téma“, o čtyři skladby dál (Moře pod Smyrnou) najdeme „variaci I.“, následuje „variace II.“ (Písně kosmické) a – což už booklet neuvádí – celý projekt zakončí coda Ma phuč mandar. Právě uvodní a závěrečná píseň se však svou atmosférou zbytku desky vzdalují. Zářivý prostor kombinuje pop s hiphopem a nasamplovaným štěkáním psa, v Ma phuč mandar se pro změnu Radůza rozdovádí v romském tanci. Ani jedna z těchto písní není vyloženě slabá (ačkoli na můj vkus je Zářivý prostor příliš překombinovaný), nicméně ani jedna nevytváří věrný obrázek o celém albu. Na něm totiž převažuje komorní poloha a zvuk klavíru. Sám bych za pilotní „singl“ vybral titulní V salonu barokních dam, případně Dopis Taťáně. V podobné náladě se nese i Něžně a mistrně s doprovodem smyčců nebo pestřeji zaranžovaná Můj počerný anděli. Úkrokem je pouze zmíněný country popěvek Vařič a mapa, avšak i v této (možná) parodii se Radůza představuje jako zdatná textařka (nikoli básnířka).

Jestliže jsem si při poslechu nového alba Trabandu uvědomil, že až tak nové to není, že Jarda Svoboda stále zůstává Jardou Svobodou, platí to o Radůze podobně. Balady na albu V salonu barokních dam náladou připomínají nejsilnější Radůziny písně ze starších desek. A podobně jako u Trabandu jsem nikdy neměl příliš rád zběsilé „dechnovité“ songy, ani u Radůzy mi bujaré odrhovačky moc nesedly. Tím pádem mi na tomto klidnějším albu nechybí. Přesto je tu jeden velký rozdíl. U Trabandu jsem přesvědčený, že Přítel člověka je jeho bezkonkurenčně nejlepší album. U Radůzy stavím výše alba Při mně stůj a především V hoře. Písně jako Pandora, Vojáček z cínové lodi, Ať není mi líto nebo Jednou to pomine podle mne písničkářka svým novým CD nepřekonala. Přesto i na něm najdeme několik velmi silných momentů a kolekce jako celek rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co na české folkové scéně loni vzniklo. Radůza pro mne zůstává i bez akordeonu synonymem kvalitního šansonu a i když na Salonu barokních dam chybí k dokonalosti špetka čehosi nedefinovatelného, budu se k albu rád vracet.

Vydavatel: Indies MG Records
Rok vydání: 2007
Žánr: šanson
Celkový čas: 50:19