Portico Quartet: Terrain (Extended) je naše nejnáročnější skladba

Pořad v souvislostech
Rozhovor s britskou skupinou Portico Quartet
Budeme vysílat
Pozvánka na festival Beseda 2025
Rozhovor s kytaristou Jakubem Šimanským
Blind Ruler Cursed Land – koncert ze studia
Vysílali jsme
Rozhovor s indickým houslistou L. Shankarem
Surikata Gospel – koncert ze studia
S Petrem Vaňkem o skupině Ensoul
Audioarchiv
Londýnský Portico Quartet hraje instrumentální hudbu na pomezí jazzu, ambientu, elektroniky, minimalismu a dalších žánrů. Na festivalu Colours of Ostrava se letos představí s programem Terrain: The Earth Beneath My Feet, který vznikl ve spolupráci s britskou výtvarnicí a fotografkou Hannah Collinsovou. Součástí koncertu je projekce fotografií pořízených na hvězdárně v poušti Atacama v Chile. Více nám o projektu prozradil saxofonista skupiny Jack Wyllie.
Pódiový program Terrain: The Earth Beneath My Feet navazuje na studiové album Terrain z roku 2021, respektive na jeho rozšířenou verzi Terrain (Extended) – Live in Studio One. O ní Wyllie říká: „V této verzi je rozšířená smyčcová sekce, je tam prostor pro více hudby, některé pasáže jsme pak vystavěli úplně jinak. Takto zvukově bohatou a náročnou kompozici jsme nikdy předtím nenahráli, a přitom jsme ji zachytili v jejím živém tvaru.“
K další proměně skladby došlo právě díky spolupráci s výtvarnicí Hannah Collins. „Především jsme přímo psali novou hudbu na základě projekce a tato projekce byla dotvářena podle naší hudby. Obojí tedy vznikalo paralelně vedle sebe včetně úplně nově napsaných pasáží,“ vysvětluje saxofonista a dodává: „Moje saxofonové party vznikají do značné míry jako improvizace nad tím, co je pevně dané, tedy nad rytmickými základy. Když tedy hraji a zároveň sleduji obrazy, určitě to mění mé myšlení a způsob, jak na tuto vizuální složku reaguji.“
Wyllie v rozhovoru také vysvětluje, co vnímá v okamžiku, kdy sám komponuje: „Často je to víc než samotná hudba. Někdy mám při hraní pocit, který samotnou hudbu přesahuje. A právě na tomto pocitu pak vše stavím. Hraji a přitom cítím, že to zní dobře, nebo že se mi daří vyvolat nějak emoce, s nimiž pak mohu pracovat. Vždy přitom mohu mít v hlavě nějaký abstraktní obraz, který souvisí s daným pocitem a s barvami a strukturami, které hudbou vytvářím. Pak do toho ale vstupuje praktičtější moment, kdy se snažíme, aby zvuk byl co nejlepší a aby to, jak na sebe stavíme jednotlivé nástroje, mělo smysl. Takže naše hudba se skládá z určitého množství pocitů, možná i z obrazů, a poté z technické preciznosti a z řemesla.“