Portico Quartet: Terrain (Extended) je naše nejnáročnější skladba

Pořad v souvislostech
Rozhovor s britskou skupinou Portico Quartet
Budeme vysílat
Se skupinou Hajda Banda o albu Niepraudzivaya
Rozhovor se skupinou Šoulet
Koncert slovenské zpěvačky Skyvy ze studia Proglasu
Vysílali jsme
Pozvánka na 40. ročník festivalu Janouškovo Ústí
Koncert skupiny Der Šenster Gob ze studia Proglasu
Se skupinou Květy o albu 41 minut
Audioarchiv
Londýnský Portico Quartet hraje instrumentální hudbu na pomezí jazzu, ambientu, elektroniky, minimalismu a dalších žánrů. Na festivalu Colours of Ostrava se letos představí s programem Terrain: The Earth Beneath My Feet, který vznikl ve spolupráci s britskou výtvarnicí a fotografkou Hannah Collinsovou. Součástí koncertu je projekce fotografií pořízených na hvězdárně v poušti Atacama v Chile. Více nám o projektu prozradil saxofonista skupiny Jack Wyllie.
Pódiový program Terrain: The Earth Beneath My Feet navazuje na studiové album Terrain z roku 2021, respektive na jeho rozšířenou verzi Terrain (Extended) – Live in Studio One. O ní Wyllie říká: „V této verzi je rozšířená smyčcová sekce, je tam prostor pro více hudby, některé pasáže jsme pak vystavěli úplně jinak. Takto zvukově bohatou a náročnou kompozici jsme nikdy předtím nenahráli, a přitom jsme ji zachytili v jejím živém tvaru.“
K další proměně skladby došlo právě díky spolupráci s výtvarnicí Hannah Collins. „Především jsme přímo psali novou hudbu na základě projekce a tato projekce byla dotvářena podle naší hudby. Obojí tedy vznikalo paralelně vedle sebe včetně úplně nově napsaných pasáží,“ vysvětluje saxofonista a dodává: „Moje saxofonové party vznikají do značné míry jako improvizace nad tím, co je pevně dané, tedy nad rytmickými základy. Když tedy hraji a zároveň sleduji obrazy, určitě to mění mé myšlení a způsob, jak na tuto vizuální složku reaguji.“
Wyllie v rozhovoru také vysvětluje, co vnímá v okamžiku, kdy sám komponuje: „Často je to víc než samotná hudba. Někdy mám při hraní pocit, který samotnou hudbu přesahuje. A právě na tomto pocitu pak vše stavím. Hraji a přitom cítím, že to zní dobře, nebo že se mi daří vyvolat nějak emoce, s nimiž pak mohu pracovat. Vždy přitom mohu mít v hlavě nějaký abstraktní obraz, který souvisí s daným pocitem a s barvami a strukturami, které hudbou vytvářím. Pak do toho ale vstupuje praktičtější moment, kdy se snažíme, aby zvuk byl co nejlepší a aby to, jak na sebe stavíme jednotlivé nástroje, mělo smysl. Takže naše hudba se skládá z určitého množství pocitů, možná i z obrazů, a poté z technické preciznosti a z řemesla.“