Karolína Kamberská: Hořkosladce (recenze)

Karolina Kamberská, polovina dua Sestry Steinovy, se změnila v Karolínu Kamberskou, sólovou písničkářku. Čárku, kterou si přidala na „í“ ve svém křestním jméně, jste možná ani nepostřehli. A přerod členky dua v sólistku je svým způsobem podobně nenápadný.

Ve slovech Karolíniných písní se na první poslech nic zvláštního nestalo. Stejně jako na sesterských deskách používá téměř výhradně obecnou češtinu, i tentokrát jsou její texty ženské až na dřeň, i tentokrát jsou zdánlivě silácké, avšak uvnitř ukrývají něhu a zranitelnost. Jen – zřejmě proto, že tentokrát je na zpěv sama a adresáta svých sdělení musí hledat mimo pódium – se mi zdá, že mnohem víc než dřív vede dialog s mužem. A je lhostejné, zda se svým skutečným manželem, nebo s nějakou maskulinní obecninou. Nápadné například je, kolikrát za 36 minut (protože jen tak krátké je její album) použije slovo „miláčku“. A přitom ani jednou nejde o romantický zamilovaný song. Autorka svého miláčka hledá za hranicemi očekávaných konfliktů („Stejně jednou jeden z nás / si sbalí kufry, půjde dál (…) Nejsladší je ale kafe / cos mi ráno muj miláčku udělal“), vznáší k němu slova naděje ve věci příští („Těším se miláčku / až budem šedivý / Na dlouhý večery / a rána lenivý“), případně se snaží zachytit nejprchavější okamžiky („Ani tě neznám / A když konečně tě chytim / Vyvlíkneš se z kůže / A zdrháš ze všech sil / (…) / A stejně mě to miláčku baví“).

Slovo miláček lze vnímat něžně, ale i ironicky. A právě škála pocitů, které toto oslovení může vyjádřit, může být klíčem k dalším písním alba. Navzdory Karolíninu velmi konkrétnímu slovníku (zvláště její výpůjčky ze zvířecí říše – všichni ti vlci, čivavy, líni, lvi – mě fascinují) a přes náznaky dějovosti (Kafe, koleda Naděje) je Hořkosladce album velmi pocitové, lyrické. A hořkosladké – geniálnější název autorka vymyslet nemohla. Přitom je příznačné, že píseň Kafe trvá dvě a půl minuty, zatímco miniatura Čokoláda necelou půlminutu, avšak následuje až po Kafi. Toho hořkého je totiž na desce první poslech víc, ale to sladké nakonec převáží. Autorka se pokouší objevit Boha („v padlejch zdech“), otřásá se zimnicí (V lednu), nedokáže najít štěstí pro toho, komu zpívá, a když už si něco přeje, má hrůzu, že se jí to splní (Uprostřed usínání). V úporném proplouvání životem („než mi jednou dojdou síly“) nakonec dochází k poznání, že netouží po ničem jiném než po klidném, obyčejném životě. Toto poselství se skrývá nejen v pragmatickém „Nemá cenu retušovat ubrečený oči“, ale i v prostém výhledu „Předáme štafetu / sednem si v bufetu / Dáme si gulášek“ a konečně v realistickém „Jenže já když na něco nestačim / radši dobře posvačim“ či „A tomu kdo chce řídit svět / Popřeju ať se mu daří / A ať neztratí cestu zpět / Voda na čaj už se vaří.“

Textů Karolíny Kamberské si vážím právě pro toto směřování od zdánlivě depresivních poloh k realisticky optimistickému vyznění. Po formální stránce jsou slova jejích písní umolousaná zmíněnou obecnou češtinou i častým používáním gramatických rýmů (zmatená/zelená, vrněj/splněj). To však nevadí – autorka se tak ještě víc přibližuje „obyčejné ženské“, do jejíž kůže se prozpívává. Přitom svůj textařský talent dokazuje nejen zajímavými metaforami, ale i vtipnými slovními hříčkami typu „spánek přijímám pod obočí“.

S výjimkou minimalistické Čokolády Kamberská celé album natáčela s hosty – především s kytaristou Honzou Ponocným, který do některých písní nahrál i další nástroje včetně rytmiky (Uprostřed usínání) a dále s Honzou Horáčkem (kytara, baskytara, klavír), s Dorotou Barovou (violoncello) a Davidem Landštofem (bicí, perkuse). Ve srovnání s poslední řadovou deskou Steinovek (Jen děcko se bojí) je Hořkosladce jako celek paradoxně možná víc kapelové, ale přece jen o trochu jednotvárnější. Z toho důvodu kladu Děcko ve své osobní hitparádě o malinko výš. Hořkosladce je však debut velmi povedený, vyzrálý, vkusný (včetně obalu) a… v tom nejlepším slova smyslu hořký a přesto sladký.

Rok vydání: 2010
Vydavatel: Indies MG
Žánr: alternativní folk
Celkový čas: 36:04

(Článek vznikl pro časopis FOLK)