Gavin Bryars: Shakespeare je mistr úchvatného jazyka
Na festival Struny podzimu se po pěti letech vrací britský skladatel a kontrabasista Gavin Bryars. Zatímco v roce 2012 v Praze přednesl své minimalistické dílo Potopení Titanicu, tentokrát uvede pásmo zhudebněných sonetů Williama Shakespeara Nothing Like The Sun. Nejen o něm budeme s Gavinem Bryarsem hovořit v telefonickém rozhovoru, který uvedeme v rámci pořadu Jak se vám líbí ve středu 13. září 2017 v 19.15 a jehož část si můžete zde přečíst. Koncert se koná 27. října v Divadle Archa v Praze.
Rozhovor s britským kontrabasistou a skladatelem Gavinem Bryarsem
Co pro vás znamená dílo Williama Shakespeara?
Shakespeare je největším spisovatelem anglického jazyka. Spousta ustálených jazykových spojení pochází z jeho díla. Naše kultura je citacemi z jeho díla prostoupena. Shakespeare – a je jedno, zda je opravdu autorem celého díla, jež je mu připisováno – je mistrem úchvatného jazyka.
Na CD jste vydal koncertní verzi představení Nothing Like The Sun, zaznamenanou v australském Adelaide. Čím bylo toto uvedení výjimečné?
Natočení tohoto programu ve studiu by bylo velmi nákladné. Představení se účastní osm až deset hudebníků, někdy i více. Jako nejlepší řešení se mi tedy zdálo pořídit kvalitní živou nahrávku. K tomu jsem ovšem potřeboval, aby se vydařilo samotné představení a současně aby byl dobrý zvuk. V Adelaide se povedlo obojí. Účastnil jsem se tam celého dvoutýdenního festivalu. Řídil jsem orchestr při třech představeních v opeře a vedle toho jsem měl další dva koncerty se svým souborem. Bylo to tedy mnoho práce, ale mohl jsem vše dobře připravit a pohlídat si i kvalitu nahrávky.
Instrumentace vašeho zpracování Shakespearova díla je hodně postavena na perkusivních zvucích. Důležitou roli tam hraje například vibrafon nebo překvapivě cimbál. Proč jste se rozhodl právě pro tento nástroj?
Na programu jsem původně pracoval s hudebníky z orchestru Opery North v Leedsu. Současně jsem se však pokusil vystavět kompozice tak, abych je mohl později uvést i se svým vlastním souborem. V něm máme smyčcovou sekci – dvě violy, cello a kontrabas, ale žádné housle – a dále klavír, basklarinet a elektrickou kytaru. Ovšem hráč na perkuse z Opery North Chris Bradley je současně nejlepším britským cimbalistou. Chtěl jsem tedy využít jeho schopností a dát skladbám trochu jiný charakter, než kdyby tytéž pasáže hrály například klávesové nástroje. Cimbál měl dílu dodat určitý punc starobylosti, třebaže je moje hudba současná. Cimbál se tedy do programu dostal díky Chrisovi, který s námi mimochodem vystoupí i v Praze.
Když jste na zhudebnění sonetů pracoval, snažil jste se, aby melodie především ilustrovala slova, nebo jste se snažil vystihnout některé skutečnosti pouze hudbou?
Minimálně ve dvou sonetech odkazuji svou hudbou i mimo text. V Sonetu 128 imituji dobovou módu hry na cembalo, a proto jsem k dílu připsal i krátký sólový epilog ve stylu Bachova Ariosa. Doprovod k Sonetu 102 pak evokuje zpěv slavíka, čehož jsem dosáhl propojením sopránového zpěvu s vysokými tóny klarinetu.
Pracujete dál s poezií?
Ano, nedávno mělo premiéru moje nové představení se zhudebněnými básněmi metafyzického básníka Andrewa Marvella. Premiéra se konala v malém venkovském kostele ve východním Yorkshiru a já sám jsem při tom hrál na varhany.